* Existuje ještě trefnější přirovnání, ale jistá Leni R. už si ho přivlastnila. Navíc ho využít v titulku k závodu, který se konal 10. 11., tedy den po smutném výročí Kristallnacht, by bylo dvakrát nevhodné.
Po úvodní pochmurné historické vložce už se ale přenesme k radostné současnosti – Svěrák má nejen v nohách, ale i v hlavě. Zdolat tři kilometry je jednoduché. Zdolat k tomu tři potoky už je těžší. Přibalit si dvě nelidská a jedno lidské stoupání, to už přituhuje. Doladit to nohylámoucím seběhem, tady už se rozum zastavuje. Promítnout to přes sychravě podzimní filtr, zde už je potřeba vymáčkout všechno. A zanechat za sebou jen fialovošedivou šmouhu na snímcích fotekchtivých zevlounů – to dokážeme jen my, holky a kluci ze Svěráku.
… a pak jsem tam seděl. Vedle mě Ona a přede mnou ti dva. Auto se dalo do pohybu a ukrajovali jsme první metry směrem na jih. Muž za volantem se ďábelsky smál, hlas muže přede mnou basem přitakával, Ona se chichotala. Village People, Damiens, Miley C., Rocky, Village People, Damiens, Miley C., Rocky, Village People, … A byli jsme tam.
A teď už realisticky. Svěrák byl na Kunratické připraven k boji v hrozivé sestavě, kdo neběžel, kryl záda na trati a na rychlejší soupeře se nemilosrdně šklebil, čímž již tak dost psychicky vyčerpané běžce doslova srážel na kolena. Na tuto činnost si někteří přivedli i posily, takže třeba gang Kučerovců – navíc znalý prostředí – byl vlastně naší pátou kolonou.
Protože jsme chtěli zapůsobit vskutku mocně, obsadili jsme nejen hlavní závod, ale i závod žen na zkrácené trati, kde nás reprezentovala Valerie, která za sebou nechala skoro 300 soupeřek a skončila na 138. místě, a to na trati dokonce chvíli bloudila.
V hlavním závodě jsme předvedli, v čem tkví strojovost Svěráku, jedna po druhé se vrhaly na rozbahněnou trať dvojice v nezaměnitelných dresech, jako když svěráky v kolbence na těch několk vteřin scvaknou kus železa, aby ho mohl dělník uříznout, pak ho pustí a už svírají další a další a další. Lehkonozí Vít a Radek, zarputilý Míra, já s Míšou, v závěsu za námi dvojice nabitá ambicemi – Ondra a Mára, pak ženské duo Markéta s Luckou a kdybychom chtěli, mohli bychom posílat dál, ale bylo nám soupeřů líto.
Se závodem jsme se museli rvát každý sám za sebe, ale všichni ten boj zvládli. Radek ukázal, že zraje jako víno, když zlepšil loňský čas o víc než padesát vteřin a hravě zdolal 16minutovou hranici. Vít, ač máme všichni v paměti jeho dlouhé marodění s palcem, se vrací do formy s odhodlaností, jakou by mu mohli výsadkáři jen bledě závidět, zlepšil se o víc než čtyřicet vteřin a 16 minut má na dohled. Míra sice mířil ještě výš, ale zaběhl si svůj druhý nelepší čas a loňský výkon překonal o půl minuty. A pak už Ondra, který si loni bujarým předzávodním večírkem připravil půdu pro téměř čtyřminutové zlepšení (nesype?!), je to posun vskutku nevídaný. Stejně tak Mára, šlápl do toho a minuta a půl oproti osobáku je dole. Těsně za Markem už jsme mohli vidět Markétu ve své premiéře na dlouhé trati, své osobáky si stanovily i Lucka a Míša, které dokázaly, že svěrácké ženy se nezaleknou nových výzev a bojují až do konce. Já jsem něco oproti loňsku stáhl, ale na Ježka to bylo málo, buď se musím ještě zlepšit, nebo ho musíme koupit, nějakou z těch variant ale každopádně zrealizujeme.
A po závodě – každý to zná – plácání se po ramenou, detaily z každého centimetru trati, kdo kde koho jak, foto pro média, hospoda…
A co dodat závěrem: Dynamo Karlín, CSKA Stará Hlína, Bratrstvo vuvuzely, SDH Nemejice, EwingPR, JK Kobyliské kobylky, Spartak Praha 4, … To už je všechno minulost – teď: Jeden oddíl vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přejede, do svěráku zavře.
Díky!
H.
Jméno: umístění v kategorii/čas
Valerie: 138/7:02,7 (zkrácená trať)
Míša: 129/21:32,0
Lucka: 57/19:20,1
Markéta: 38/18:18,8
Mára: 830/18:12,0
Ondra: 447/16:43,2
Míra: 417/16:35,1
Vít: 322/16:11,3
Radek: 208/15:36,5
Honza: 71/14:14,3