Kterak jsme se s Radkem poměřili s atlety a co všechno z toho vzešlo

Závody

Ve Svěráku se zaměřujeme na dištance, během kterých si divák v klidu stihne zasadit jabloň, přečíst tři, čtyři povídky od Šimka a Grossmanna nebo vypít pět piv, z čehož plyne, že víc než na rychlost a švih dbáme na vytrvalost a fištrón. Rozhodli jsme se však při pátku spolu s pokladníkem – a škoda, že nás ostatní nepodpořili – že sestoupíme z vytrvaleckého piedestalu a podíváme se mezi mílaře, kteří ke svým fanouškům zdaleka nejsou tak shovívaví a pivo jim nedopřejí většinou ani jedno.

Na stadionu v Edenu to hučelo jako v úle, všude samé vytrénované postavy, divné dresy (žádná fialová), startér, jehož hlas si pamatuju ještě ze své juniorské slovanské kariéry, a nezaměnitelná vůně tartanu a směsice zvuků, které tvoří dohromady odnepaměti symfonii atletických klání.

V registrační budce jsem po zaplacení obnosu 80 Kč dostal od značně zkušeného bafuňáře papírek se slovy: „Aby ti to ve Svěráku věřili.“ Jen letmý pohled na dokument stačil, aby mi bylo jasné, že neobsahuje nutné náležitosti, které by postačovaly pro zavedení do účetnictví (a to nejsem Míša). Záměrně jsem ale nic nenamítal a nechal Radka, aby si prožil stejnou zkušenost a mohl okoukat, jak inkasovat prachy, aniž by to bylo třeba někde vykazovat. Doufám, že to jako oddílový financ převede do praxe a Svěrák bude jen bohatnout.

Závody měly lehký časový skluz, a získali jsme proto dost času na rozklus, protažení a pečlivé monitorování okolí. Zkusil jsem si tréninkově přeskočit překážku, jež je pro mužskou steeplechase nastavena na výšku 91,4 cm, a vcelku to ušlo, což mi dodalo sebevědomí. To jsem byl nucen v zápětí zase zredukovat, když jsem viděl konkurenty, se kterými se na trati budu potýkat. Většinou šlo o mladé, rychlé a lehké kusy kód SLAPR/95/62 – tedy slávisty o deset let mladší a patnáct kilo lehčí, kteří sice neoplývají zkušenostmi z půlmaratonů a maratonů, na rozdíl ode mne ale zřejmě na tréninku běhají úseky kratší než 1000 m, a to rychlostí, kterou už jsem dávno zapomněl.

Na startu jsem byl klidný a v hlavě jsem měl jeden cíl: nezabít se na překážce. Cíl jsem splnil a plavbu v bazénku jsem přenechal jiným expertům. Překážky člověka výborně rozhodí, jsou ale rozmístěné rovnoměrně, takže to rozhození získává na pravidelnosti, a ve výsledku to celkem ujde.

Jakmile jsem doběhl a trochu se vyfuněl, už se na startu rovnal Radek, aby na dvoukilometrové trati ukázal soupeřům a soupeřkám, zač je toho ve Valmezu frgál.

intermezzo

Během Radkova zápolení se v mé bezprostřední blízkosti odehrál jeden rozhovor, který si ctěnému čtenáři dovolím přetlumočit.

Nejmenovaný borec ze Slávie (říkejme mu třeba K.) se během závodu na dva kilometry dotazuje trenéra Cvéti:

K.: To je druhej rozběh stýpla?
Cvéťa: Vidíš tam nějaký překážky?
Cvéťa (ke mně): Víš, on je tady K. výbornej atlet, dříč, ale tu teorii, to von ještě prostě nemá dotažený.
K.: Ale já myslel…
Cvéťa: Tak nemysli.

konec intermezza

Radek si na neobvyklé trati vedl dobře, žádný výtuh a závod dokončil s pohodlným náskokem před první ženou. Máme-li se porovnávat s muži, pak lze pouze konstatovat, že se držíme ve stopách tajemníka pro nesportovní záležitosti, který hned při první účasti Svěráku na dráhovém závodě (v památné Houštce) stanovil jasně naši doktrínu: Nedostat kolo, a pak je jedno, jak už.

Snad se nás příště na oválu sejde víc.

H. (sepsáno ve vlaku mezi Brnem a Prahou za podpory pivovarů Pegas, Kocour a Polička)

2014-05-09 18.51.36

2014-05-09 19.38.35 2014-05-09 19.30.50  2014-05-09 19.24.05   2014-05-09 20.11.272014-05-09 20.11.05

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *