Odložil ve stínu Děkanky

Závody

Na začátku druhého červnového týdne měl divák lačnící po špičkových atletických výkonech možnost zavítat buď na Memoriál Josefa Odložila na Julisku nebo na Svěrácký kilometr na Děkanku. Je trochu škoda, že první jmenovaný meeting zůstal ve stínu úterního svěráckého klání, nabídl totiž i pár skutečně slušných výkonů. Z objektivního hlediska je ale nutno uznat, že co do kvality a prestiže závodu si musí Odložil ještě něco naložit, aby mohly být oba meetingy alespoň poměřitelné. Srovnání obou akcí asi nejlépe vystihuje zpráva něměcké tiskové agentury DPA: „Indem die Organisatoren des Josef-Odlozil-Memorials alle Kräfte anspannen mussten, um dem Publikum ein Meeting der europäischen Niveau vorstellen zu können, spielte Sverak die Weltklasse als ob es ein Kiderspiel wäre.“

Stejně jako většina českých a světových médií se i v této reportáži zaměříme na druhou zmíněnou událost.

Samotnému klání předcházela náročná administrativní příprava, neboť závod na 1000 metrů v sobě skrýval i dva tzv. side eventy, jednalo se konkrétně o tipovací soutěž a soutěž o nejmenšího kapače (kdo dá poslední dvoukilo rychleji než první). Protože ne každý Svěrák vládne internetem tak bryskně jako Zuckerberg, museli jsme ještě před startem vyplňovat tipovací tabulku tak, jako to dělával Zdeněk Svěrák při psaní scénáře ke Kulovému blesku – pěkně v ruce.

Když jsme se přenesli přes tuto překážku, šli jsme se rozklusat. Někteří atleti nesli špatně předzávodní napětí a měli jsme možnost slyšet nespočet již otřepaných frází jako „Mně se dneska nechce,“ „Já jsem si nemyslela, že je to opravdovej závod,“ nebo „Vždyť to nemusíme úplně napálit, ne?“ Je pochopitelné, že řadový běžec má před vyprodanými tribunami respekt, zaslechnout ale tak zbytečná slova pokory od vrcholových bafuňářek, to je věru ojedinělé.

Když se přiblížil start prvního rozběhu, byli už však všichni plně soutředěni a každý doufal, že soupeře rozcupuje na kousky. Hned první běh přinesl asi největší překvapení celého meetingu, svěrácké ženy ve složení Valerie, Eliška a Terka překonaly všechy předpoklady a ve vzrušujícím závodě si stanovily osobní rekordy, na které mohou být právem hrdy. Eliška trochu doplatila na nevděčnou roli vodiče a nezachytila závěrečný nástup Terezy, to Valerii žádné změny tempa soupeřek nerozhodily a jak podotkla ve své zmíněné zprávě DPA, proběhla trať „wie eine Maschine.“

Druhý běh byl nadupaný k prasknutí a už jen při sledování startovní listiny se doma u televizoru potila Holušovi záda. Tempa se ujal kobyliský rodák, kterému prý u kolébky – máme-li tomu věřit – stál vedle Leška Semelky také Michael Johnson, aby v záři spriterských treter rozehrál strhující partii. Až na šestistovku se pole drželo pohromadě sledované jedinou ženskou běžkyní – Markétou, která si výkonností řekla o zařazení do jinak pánské grupy. Nejprve to na sedmistovce vypadalo, že se Máru pokusí nahradit na čele Ondra, o nějakých padesát metrů dál se to také stalo, ale ještě před Ondřejem provlál okolo Máry mladej Vojta a stylem Jurij Borzakowski suverénně ovládl rozběh. Ačkoliv svým souputníkům nadělil slušnou porci, mohli se i zbylí účastníci rozběhu radovat, jeden osobák vedle druhého.

Ve třetím rozběhu se na čáru postavila squadra Vojta, Honza, Vít, Radek, Míra a doplnilo je i pár zahraničních běžců, kteří jim tzv. dělali křoví. Zajímavou osobou na startu byl právě Míra, který si u jury vyloboval zařazení do papírově nejlepšího běhu – a jak se ukázalo – byl to správný tah. Tento borec, ačkoliv tréninky neuznává a závody absolvuje tak dva do roka, ukázal, že má formu, a mnoho nezaostal za zbytkem pole. Zápolení ostatních znám jenom z vyprávění, ale traduje se, že Vít si lišácky počkal na Radka v cílové rovince a Vojta celkem neochvějně sebral druhý plac.

Zasloužené osobáčky jsme pak všichni i spolu s mistrem časomíry Kubou začali zapíjet na přilehlé zahrádce, to už se k nám připojila také Míša, která se zdržela v práci, ale slíbila, že si kilák zaběhne na příštím tréninku. Hovor na terase byl čilý a když už jsem myslel, že vše poklidně skončí, spatřil jsem skrze Kozla zajíce. To mi hned bylo jasné, že se dostavila i Lucka. Když ji někteří bafuňáři viděli přicházet, narychlo se domlouvali, jak se k příchodu postavit, a v poslední vteřině se shodli na vstřícném, až žoviálním pozdravu. Lucka ukázala pevnou vůli a bez velkého otálení se šla poprat osamocená s kilometrovou tratí. Delší tréninkový výpadek se sice na výsledku podepsal, ale i tak předvedla Lucka bojovný výkon, který by mohl být určitě lepší, kdyby ji nerozptyloval polonahý Gaisl točící čtvrtky po 62.

Jakmile i Lucka dosedla k pivu, rozrostla se naše společnost o Vojtu s Valerií, kteří se šli po závodě domů převléct, ale především vyhodnotit výsledky. Protřelý bafuňář Vojta dobře věděl, že nějaké veřejné počítání by všechny jen zdržovalo a přinesl proto rovnou všechno pěkně na papíře, který jasně ukazoval, že vítězem soutěže o nejlepšího tipera se stal právě Vojta. Někteří zlí jazykové hovořili o nějaké cinkačce, ale papír nelže. Vítěz závodu o nejmenšího kapače – mladej Vojta – musel odejít za pracovními povinnostmi, a nemohl tak svůj triumf plně vychutnat.

Závod se velmi vydařil a příště se nejspíš popereme s patnáctistovkou, možná pozveme i Holušu.

Výsledky:

Honza: 2:54
Vojta: 3:04
Vít: 3:08
Radek: 3:09
Míra: 3:14
Vojta M.: 3:20
Ondra: 3:29
Marek: 3:31
Markéta: 3:37
Terka: 3:48
Valerie: 3:53
Eliška: 3:54
Lucka: 4:19

10444788_477396852391505_428310979281787542_n

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *