V Českých Budějovicích by chtěl běžet každý?

Závody

Třetí ročník českobudějovického půlmaratonu na začátku června se pomalu stává tradičním závodem, na kterém lze dobře a rychle zaběhnout rovinatou trať (rozdíl v převýšení je pouhých 12 metrů), ale i nasát atmosféru masových běhů s tisíci závodníky.

Z mého předsvěrákovského období jsem se zaregistroval právě na tento závod a zatímco týmoví souputníci ladili a ladí formu na těžší olomoucký půlmaraton, já si chtěl po tom pražském s časem 01.46 spravit chuť a běžet na hodinu čtyřicet.

Co bolí, to roste, říká se a v přeneseném významu to při pohledu na teploměr v pátek večer platilo dvojnásob. Za trojkou a sedmičkou vyskakující devítka nebyla nijak příjemná, dva paraleny na noc a dva během sobotní cesty dolů na jih Čech situaci však poměrně uklidnily. Horko mi tak bylo hlavně z extrémního vedra, které ani před pátou hodinou odpoledne při vyzvedávání startovního čísla nepolevovalo a slibovalo soutěž o nejvíce mokrý svršek bez výjimky u všech.

Před sedmou hodinou večer a rozloučením s podporou jsem se prodral odzadu až do svého koridoru B, kde jsem se chtěl alespoň do půlky závodu držet vodiče na 1.40 a případně podle sil ho poté předběhnout.

Pánská nemoc na sedm a.k.a. rýmička mě donutila vykonat potřebu přesně ve chvíli, kdy zazněla Vltava a dav se rozběhl. No nic, jdeme na to –  první oběh náměstí, nepříjemný velký kočičí hlavy, šedesátiletej děda předbíhá, to teda ne, řadím se před něj, tempo je na 4.43, což mi vyhovuje. Jeden vodič na 1.40 je trochu přede mnou, takže fajn; druhý, tzv. progresivní, který v Budějicích zkoušel metodu postupného zpomalování od kilometru za cca 4.30 až ke skoro 5 minutám, je opravdu o nutný kus dál, ale v tuhle chvíli ho neřeším (mimochodem, ozkoušení sporné? metody tady vyvolalo docela bouřlivou diskuzi).

Druhý, třetí kilák v cíleném tempu, na třetím navíc zdravice ve stylu Eso Rimmera přítelkyni a sestře, síly pořád jsou, pohoda. Běžím na nábřeží, vedro je pořád extrémní, takže vodou kropicí vůz přijde vhod. Fandících lidí je logicky o poznání méně než v Praze, o to ale mohutněji fandí, zdá se mi, že i více adresně, znají se tu. Na občerstvovačce na 7,5 kilometru začínám pro jistotu pít, tempo se mi pořád daří držet.

Při doběhu na desátý kilometr na náměstí Přemysla Otakara II. leč začínám cítit, že asi fakt nejsem úplně v pohodě a i „pomalejší“ vodič na 1.40 se mi začíná ztrácet. Tempo klesá k pěti minutám na kilák, ale při míjení mé podpory ještě vystřihávám úsměv jak ze žurnálu – všechno je v pohodě a běh je ta nej věc na světě. Na 12. kilometru definitivně ztrácím tempo a začínám vyhlížet občerstvovačky. Keňani i česká nej trojka Kreisinger-Pechek-Homoláč jsou už dávno v cíli a já se plahočím na 14. kilometru za 5.30 min./km. Alespoň, že už tolik nežhne, z cca dvou třetin stejná trasa mě ale zase zavede pod kropicí vůz, což na pár stovek metrů vzpruží.

Od 16. do 20. kilometrů je to vyloženě boj, takhle špatně se mi neběželo ani v Praze. Šedesátiletej děda ze startu mě s úsměvem předbíhá a já ani nemám sílu to v duchu komentovat. Nohy ale pořád nějak fungujou, takže běžím dál, na 19. km poslední pití a přeci jen zrychluju z 6.30 na 5.30 km za minutu.

Cílem probíhám v čase 01.48.27, o dvě minuty horší než v Praze. „Nedoléčení“ teploty a málo dlouhých výběhů jasně ukázalo, proč se Budějice z mého pohledu moc nepovedly, byť celkové umístění v první třetině nakonec alespoň trochu potěšilo. Každopádně trať jednoznačně doporučuji, v případě normálních lidských teplot zde můžou dobře lítat osobáky. Takže příště více pokory, tréninku a už hlavně ve svěráckém dresu!

P. S. Fotky z akce mám rozmazané a z následných hodin, kdy jak známo, pivo je nejlepší lék, radši žádné nemám. 🙂

Novej Vojta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *