Velká kunratická patálie

Závody

Svěrácký kalendář jasně říká, že není listopadu bez Velké kunratické. Ani letos tomu nebylo jinak, tentokrát jsme ovšem ověřili platnost starého přísloví – Nikdy nevstoupíš do téhož potoka, ani kdybys jím třikrát proběhl.

Velká kunratická byl vždycky závod, kam mohl člověk přijít v různé fázi (ne)střízlivosti, nějak se přehoupl přes tři kopce a tři potoky, v cíli si odflusnul, zjistil, že zase posunul loňský osobák, a tak se mohl obejmout a poplácat po ramenou, jak to celý rok pěkně skoulel a že se tréninkové úsilí viditelně vyplácí, tudíž si mohl v nedělním odpoledni spokojeně lupnout nějaké to pivečko a mžourat do podzimního slunce. A přesně takhle to letos nebylo.

Už předzávodní dění neprobíhalo hladce. Že to nedopadne dobře, zřejmě cítil v kostech šéftrenér, který neponechal nic náhodě a před ostudou se raději zdekoval za státní hranice. Registrátor nezvládl dát mužskou a ženskou sekci dát dohromady. Další závodnice pak (již tradičně) odřekla účast, jiná zase rovnou zapomněla na to, že účast vůbec přislíbila. Ke cti jim budiž připsáno, že výpravu podpořily aspoň coby kustodky. Naštěstí kádrová rezerva v podobě Valerie a Vojty zacelila mezery v soupisce. Naneštěstí se podařilo navázat na pečeckou tradici, při změně údajů ve startovce zaúřadoval šotek a výsledky v naší ženské sekci nerozklíčuje úplně každý. Při převlékání vyšlo najevo, že si nový Vojta zapomněl týmové triko, což samozřejmě neušlo bystrému oku i ostrému jazyku kádrováka. Na samotný start pak trojice Ondra, Veselík a novej Vojta došla ve vycházkovém tempu, přičemž nezbývalo mnoho k potupnému vyvolávání megafonem. Ve špalíru pak novej Vojta zjistil, že na sobě nemá čip, tudíž pak musel startovat v náhradním slotu.

A na trati nebylo o mnoho lépe. Pořadatelé se rozhodli vrátit ke klasické variantě (kterou nikdo z týmu nepamatuje) a sundali lana z obou stran Hrádku. Přítomny byly jen takové nitky, které však měly spíše dekorační účinek. A zřejmě to byl důvod všeobecného trápení na trati. Na startovní fotce z nás sice vyzařuje pevnost a odhodlanost, kdyby však někdo pořizoval cílovou fotografii, uviděl by jen churchillovské slzy, pot a krví podlité oči. Zatímco se loni mocně přepisovaly osobáky, letos jsme na to (kromě prvoběžců) mohli zapomenout. Týmový prapor tak držel na výši David, který se dostal pod 14 minut a do první stovky. Zbytek týmu byl tratí rozemlet na prach a snažil se pozvednout náladu debatou na oblíbené téma, kde se stala chyba, kde to komu přestalo jít a komu to šlo ještě hůř. Jen Míra neklesal na mysli a pochvaloval si obutí svých fešných kopaček. Za zmínku stojí, že chandra nepadla na slávistického kamaráda Ježka, který si zřejmě nic nedělal z traťových úprav a meziročně se zlepšil skoro o půl minuty. Míra demoralizace byla taková, že ani nedošlo na kolektivní týmovou pijatiku. Analytická sekce pak uspořádala matiné U Sadu, ale její závěry zatím nejsou známy.

Výsledky: (jméno, pořadí mezi ženami/muži, čas)

Markéta, 51., 19:20,5

Irena, 68., 20:08,4

Valerie, 72., 20:14,8

David, 66., 13:59,6

Vojta K., 267., 15:49,5

Radek, 298., 15:59,4

Vít, 392., 16:26,9

Míra, 439., 16:39,4

Vojta M., 480., 16:49,6

Ondra, 486., 16:51,1

Marek, 1530, 21:19,9

Před startem bylo ještě hej

Před startem bylo ještě hej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *