Tatort: Dresden

Závody

Když jsem v srpnu začínal trénink na podzimní desítku, vyhlédl jsem si saskou metropoli jako ideální cíl. Není to daleko, poloha na Labi zaručuje příjemnou rovinu a prestiž tamního maratonu, v rámci kterého se desítka běží, zase jistotu solidní organizace a v porovnání třeba s Berlínem ještě pořád „lidskou“ velikost. To Irena zase plánovala pokořit na podzim svůj první maraton a Drážďany jí přesně sedly do noty.

Netrvalo dlouho a podařilo se nám bez většího přemlouvání přimět k výpravě také notorické vlakoláskaře, rozuměj Máru, neboť cesta po kolejích je v případě „Florencie na Labi“ ideální volbou. Výjezdní skupinu postupně doplnili ještě Vít a Míša s Markétou. Elišce, která byla také zaregistrovaná, nepomohl ani odvar z cibule a pro nepříjemné nachlazení musela zůstat tzv. u S(s)poráku. Výjezdní skupinu různě rozšiřoval a smršťoval také Novej Vojta, který nám názorně ukázal, z jak tenkých vláken může být utkána pavučina lásky, čímž si na jednu stranu vysloužil trochu toho chlácholení, na druhou stranu přidělával vrásky organizačnímu výboru, který tu přidával, tu odebíral místenky a postele na hotelu. Nakonec ale všechno klaplo a rychlík Porta Bohemica sedmero statečných deportoval na sever.

Smrskli jsme se do jednoho kupéčka pro šest, které bylo už tak dost stísněné, neboť našeho pověstného humoru jsme si každý přinesl nůši. Dost nám ho na dálku naložil i Starej Vojťák, který upgradoval členskou sekci na webu parádními medailonky. Pozorování melancholické krajiny labského kaňonu a návštěva jídelního vozu nám příjemnou cestu ještě vylepšily, takže na Hauptbahnhofu jsme vystupovali v dobrém rozpoložení.

Pozorovatel našeho uskupení při cestě k hotelu, vzdáleného od stanice asi čtyři sta metrů vzdušnou čarou, by správně odhadl, že se nevěnujeme orienťákům a že dáváme přednost nalajnované dráze. Když totiž skupina čítá protagonisty památného jenštejnského fiaska nebo letošních jarních Únětic, jde smysl pro orientaci stranou. Nakonec jsme ale trefili a Mára se radoval, když zjistil, že v posledním patře perfektního dederonskýho paneláku, ve kterém se náš hotel nacházel, nechybí SkyBar.

Po vyzvednutí čísel a procházce v počasí, které vybízelo k lenošení za kamny, nám nikdo nemohl mít za zlé, že jsme se nechali nalákat vývěsním štítem restaurace Paulaner, jež nabízela námi oblíbené stejnojmenné bavorské pivo. V bujaré náladě jsme se přesunuli o kousek dál naplnit žaludky těstovinami a večer jsme zakončili ve zmíněném SkyBaru, který se stal dějištěm tzv. Pringlesgate. Obsadili jsme stůl, který vypovídal o tom, že ho někdo nedávno opustil. Sklenky jsme shrnuli ke kraji a děcka z Jižáku nám ukázala, co je betonová džungle naučila. Dvě poloprázdné dózy od Pringels se staly cílem dojížděcího rituálu, který ale nepěkně narušili němečtí výrostci, již se k tubám s kukuřičnými výlisky začali hlásit. Svoji kořist si skutečně odnesli, a tak nám nezbylo, než sáhnout do vlastní kapsy. Nakonec jsme vyslali Nového Vojtu, aby s balením nových krekrů narovnal tradičně napjaté česko-německé vztahy. Ten měl ale, jak už to tak u něj bývá, oči jen pro dámské osazenstvo stolu, takže jsme z něj nedostali kloudnou odpověď na otázku, zda je vše vyžehleno. Tímto drobným incidentem jsme si ale nenechali večer narušit a někteří se přesouvali do svých pokojů v době, kdy už většina běžců pěkných pár hodin zařezávala.

Závodní den začal dost pochmurně, obloha byla zatažená a teplota jen lehce nad nulou. Předstartovní náležitosti jsme zvládli v pohodě, mnoho času ani chuti na nějaké velké rozklusávání a protahování ale nebylo. Na rozdíl od půlmaratonců a maratonců, kteří tvořili naprostou většinu startovního pole a vyrazili na trať půl hodiny po nás, čítala naše desítkářská skupina „jen“ nějaké dva tisíce závodníků, takže prostoru bylo mnohem více než v roce 2013, kdy se tu Svěrák na startovní čáru také postavil, ale právě hromadný start všech závodů tenkrát některým dost pocuchal nervy a obral je o cenné vteřiny.

Moje ambice překonat vysněnou hranici 36 minut nevyšly. První dva kiláky jsem držel v potřebném tempu, závod mi ale od samého začátku neseděl a tempový propad na třetím mi potvrdil, že to nebude ono. O to větší jsem měl radost, když se ukázalo, že sice běžím trochu pomaleji, ale nejde o nějaké kapání, natož katastrofu, sedmý kilometr mě dokonce vrátil na potřebnou tempovou úroveň, k vykompenzování pomalejších kiláků to ale nestačilo a cíl jsem po menším spurtu s jedním Polákem, kterými se to kolem mě mimochodem během závodu jen hemžilo, proťal v čase 36:30. Vít po dlouhé době okusil silniční desítku a ač to nebyl osobák, mohl být spokojený, lehkost ho neopouští. Markéta si pěkným časem řekla dokonce o páté místo v kategorii a Míša ukázala, že ačkoliv skoro netrénuje, potenciál na dobré výsledky tam je.

Naše čtveřice ale pouze umetala cestičku hlavním hrdinům, a především hrdince, celého drážďanského výjezdu. Mára opět dokázal, že je trochu hříčkou přírody a že láska k dobrému jídlu, pití a kuřivu nemusí jít proti solidním půlmaratonským výkonům. Mohutná srpnová kilometráž mu pomohla stlačit čas pod 1:38 a celý den si pak nadšeně pomlaskával, jak se mu pěkně běželo, ačkoliv to bylo poprvé, co ho na této distanci v uších nedoprovázel Richardův sametový hlas.

A to nejlepší nakonec – obtěžkáni bratwursty, svařákem a pivem už jsme netrpělivě začali vyhlížet Irenu, která si jako historicky první svěrácká žena naložila plnotučný maraton. Na dvacátém byla velmi svěží a Novej Vojta, který v Drážďanech jen kustodoval, hlásil z třicátého, že jde vše podle plánu. Když jsme ji pak viděli kilometr před cílem, bylo jasné, že nejen doběhne pohodlně pod 3:50, ale že si závod i užila a nevypadala v jeho konci jako já v Amstru. Finální čistý čas 3:46:57 je prostě skvělý!

Než jsme zamířili zpět na vlak, nemohli jsme vynechat poctivý východoněmecký kebap, který nám sice trochu zhořkl v ústech, když jsme zjistili víc než půlhodinové zpoždění našeho expresu, výbornou svěráckou akci to ale zkazit nemohlo. Smích naše kupé neopouštěl a poté, co se z vlaku v Holešovicích vykulil Mára, popřáli jsme si na Hlaváku gute Nacht a vyrazili domů.

Honza

—-

Výsledky (oficiální zde): (kategorie/pohlaví/celkem):

Maraton
Irena – 3:46:57 (6./35./550.)

Půlmaraton
Mára – 1:37:45 (65./399./429.)

10 km:
Markéta – 45:17 (5./23./249.)
Míša – 52:22 (16./131./680.)
Honza – 36:20 (6./34./35.)
Vít – 41:35 (19./111./115.)

vsichni

Drážďanská výprava v plné síle

venku

Město nás přivítalo chladně, nemohlo nás to ale zlomit.

mara

Márovi moc šmakovalo.

vit

Vít spurtoval jak o život.

ja

Já jsem to bral pro sichr přes paty.

misa

Zato Míša měla krok jak ze žurnálu.

misa_svarak

Takže si pak mohla za odměnu pochutnat na svařáku z roztomilého hrníčku.

bratwurst

Já s Vítem jsme se nacpali bratwurstem.

nabrezi

No a pak už jsme vyhlíželi Irenu.

irena

A ta to dokázala!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *