Cílová čára je pro někoho vysvobozením z fyzických útrap, které už nikdy (= do prvního piva/ionťáku na vzpamatování) nechce zažít, pro jiného bod, ženoucí závoďáka/závoďačku, aby ze sebe vydal to nejlepší a užil si čas, kdy dělá to, co má nejvíc rád. Při pohledu na součet mých závodů z letošního roku, ze kterých dlužím report a na kterých jsem hájil povětšinou svěrácké barvy sám, je zřejmé, do které skupiny patřím. Ber následující text, běžecký i neběžecký čtenáři, jako krátké recenze či tipy na příští rok – většina závodů je pěkně „zajetých“ a nabízejí kvalitní masovou i komornější zábavu, která hravě konkuruje válečce na pláži v Chorvatsku.

RunCzech Praha půlmaraton – sobota 6. 4.

Po x letech návrat na místo činu, kde jsem běžel první závodní půlku. „Klasické“ ucpání na startu u Rudolfina mě již nepřekvapilo. Kdo pomýšlí na osobáky, tak musí prostě hodně dopředu. Čas 1.41.32 nebyl žádná sláva, o to více to byla motivace do dalšího tréninku.

Noční běh pro Světlušku – čtvrtek 11. 4.

Charitativní běh v pražské Stromovce nebyl závodem v pravém slova smyslu, ale společenskou akcí, kde je jen pár bláznů jako já, kteří to v neosvětlené části parku na „sedmičce“ pálili hlava nehlava. Doběh v první desítce a setkání s kamarády jen podtrhlo pohodovou akci pro dobrou věc.

Vltava Run 2019 – pátek 10. května až neděle 12. května

Boom týmových závodů se i přes mé dřívější intervence ve Svěráku stále příliš neuchytil. Blýská se na lepší časy, ale letos v květnu jsem holt ještě v týmovém dresu hostoval v jiném týmu (čest patří výjimce Elišce, kterou jsem na jihu Čech také potkal). Reprezentoval jsem jinak naše barvy tak, jak se sluší a patří – páteční zavodňovací příprava proběhla více než důkladně, a tak můj první sobotní úsek kolem Lipna byl trochu očistcem. Další dva už ale byly přes vytrvalý déšť v pohodě a můj první ročník nejznámějšího závodu po stopách Vltavy hodnotím více než kladně.

Chlupatý běh – neděle 26. května

Na Jižák se prý chodí nejméně ve dvou a radši s pepřákem, poslední květnovou neděli byl ale svérázný pražský „hood“ zalitý sluncem a pohodou. Oblíbený charitativní polozávod na podporu pejsků a kočiček mám rád nejen proto, že jsem na něm poprvé viděl mou budoucí snoubenku, ale i že tam medaile leží (zatím) vždy proklatě nízko. 😀 Ani letos to nebylo výjimkou, kdy jsem se dlouho držel na třetím místě, aby na křižovatce před závěrečnou rovinkou borec přede mnou špatně zatočil a i přes můj následný hec, ať si to „rozdáme“ v závěrečném spurtu, tak vyhnil a víceméně mi otevřel náruč stříbrné pozice. Na to se ale historie neptá – v tom štěkotu psů by ji stejně nebylo slyšet. Jediné letošní medailové umístění.

RunCzech České Budějovice půlmaraton – sobota 1. 6.

Červnová jihočeská výheň nezklamala – každý rok je to tu stejné a večerní půlmaraton je tu někdy o zdraví. Vždy si říkám, že další rok už ne, ale nakonec stejně podlehnu – stejně jako u jiných závodů se i tento stává spíše společenskou akcí, kde prostě vidíte před, na i po závodě lidi, které máte rád. Takže zase za rok? 😊

T-Mobile Olympijský běh Královka – středa 19. 6.

Celorepubliková akce skýtala i zapadlejší závod pod pražským Strahovem, kde jsem čuchal možnost medaile. To bych ale na start nesměl přiběhnout doslova 27 vteřin před „výstřelem“. Číslo jsem si snad nikdy tak rychle nepřipnul a bez okolků jsem se začal rvát s krátkou, ale kopcovitou a náročnou tratí. K mé mírné smůle závod ovládla mafie místních sokolů, která bezpečně ovládla všechna tři první místa. Pojďte na 24hodinkovku do Kladna a uvidíme, borci!

O2 Pražská štafeta – středa 26. 6.

Darované výhře v soutěži od Running2.cz na zuby nekoukej, a tak jsem opět pro jednou ve svěráckých barvách hostoval v cizím týmu. Pražská Stromovka byla opravdu doslova přelidněná – první kilometr se člověk kvůli startu v zadní části startovního pole prodíral davem „selfiečkářů“ a zkrátka se nešlo rozběhnout. Za chyby se prý platí a je pravdou, že ta piva po závodě nebyla nejlevnější – akce jako taková s fajn novými lidmi byla ale více než vydařená.

Městský běh Dobruškou – neděle 29. 9.

Východočeská závodní klasika, kterou pomáhám od prvního ročníku připravovat, mě stále baví. Okruh dlouhý 2,5 km vede nahoru dolů, aby se vždy probíhalo cílem kolem domu F. L. Věka. Pro mě dobrušská historie znamená ale především první individuální výhru v životě v závodě na 5 km v roce 2016. Vzpomínky však stranou – o tom, že zájem o závod neustále vzrůstá, svědčí fakt, že můj tehdejší čas by se letos na medaile vůbec nechytal stejně jako já, který jsem si odběhnul svoje a po skoro dvouhodinové cestě na závod trvající dvacet minut jsem se otočil a jel zpátky domů. Organizace je ovšem v Dobrušce na výbornou a o závodu se myslím ještě hodně uslyší. 😊

Půlmaraton Hradec Králové – neděle 6. 10.

Nejoblíbenější půlmaraton, nejkrásnější trať, vždy ideální podmínky na osobák. Hradecký půlmaraton je přesně na tom pomezí mezi anonymní masovkou a pouťákem, z obou akcí si bere jen to dobré a marně hledám výraznější chyby. Lesy za Hradcem se možná trochu více vlní, než že by to byla úplná rovina, ale o to více to lze v druhé půlce napálit z mírného kopečka a pádit do cíle. Věřím, že svěrácké barvy se tam budou objevovat častěji a ve větších počtech.

Sokolský běh republiky – pondělí 28. 10.

Další vyhrané startovné na první ročník závodu na počest založení republiky. Trať klikatící se Petřínem nabídla nejprve náročné stoupání, aby na konci ani ne 6,5kilometrové trati nabídla parádní rychlý sešup. Parta stojící za organizací Běhej lesy a dalších závodů snad ani neumí udělat závod „špatně“ a i příští rok by to tu mohlo být více než zajímavé.

Běhej lesy 2019

V zimě WinterRUNY, přes rok pak seriál RunTour. Neochvějné spojení jsem si letos dovolil narušit, kdy jsem masový „rantúrácký“ běh vyměnil za mírně konkurenční seriál Běhej lesy. Mírně píšu záměrně, protože zatímco RunTour šla cestou přiblížení se opravdu všem lidem (závody na 3 km mimo dráhu jsou docela solidním úletem), tak delší trasy na Běhej lesy jsou jiné kafíčko. Dvacetikilometrové poctivé převážně traily prověřily vždy důkladně, jak (ne)bylo natrénováno. Začátek v Lednici měl malebný start a byl ještě převážně rovinatý, květnový Karlštejn byl už docela solidní hardcore i kvůli zabijáckému dusnu. Slavkovský les a Jizerská nabídly dlouhé lesní cesty, na kterých se to dalo alespoň trochu rozbalit, Brdy a Bílá zase kontrovaly krátkými strmými i táhlejšími stoupáními. Jeden noční závod v Boleticích mi časově nevyšel, konkurence na kratších i na těch delších trasách byla enormní, a tak jsem byl nakonec rád, že jsem si to především užil. Každopádně pro úplné začátečníky to závody nejsou, výtku bych pak také směřoval ke špatnému značení „dvoukilometrovníků“, které snad na žádném závodě nebyly umístěny ani přibližně správně.

A to je vlastně vše. Svěrácký rok zahrnoval jak náš tradiční květnový závod (letos již pátý ročník), tak i pak červencový křest první oddílové knihy. V září jsem si střihnul s kamarádem MČR v duatlonu v Žamberku, abych pak zkušenosti zúročil na oblíbeném prosincovém Koloběhu s Irenou. Následná volební valná hromada dále určila směřování Svěráku a já se už na oddílový rok 2020 těším stejně jako na 30. prosince, kdy mě ještě čeká poslední závod roku na jihu Čech – štafeta na proslulém Běhu Klekluli z Českého Krumlova přes vrchy Kleť a Kluk do Litvínovic v Českých Budějovicích. Běhání je super, všichni to dělejte!