Seriál Běhej s námi jsem loni v prvním ročníku zachytil až v jeho posledním závodě – Úněticích. Vzhledem k tomu, že seriál vymetá dědiny na dohled od Řeže – byť přes řeku (Statenice, Suchdol, Únětice, Tuchoměřice) – rozhodl jsem se letos, že ho absolvuji celý. Jednak jsou to krosy přesně o té délce, co mám rád, jednak jsou skvěle zorganizované a nechybí tam únětické pivo – a také první tři v celkovém hodnocení čeká prize money. A co si budeme povídat – klubová kasa by měla bobtnat;-)

Vojtěch nám doma dělá radost a také řídí naše osudy. Naštěstí se všechno tu sobotu seběhlo tak, že jsem na terase nazul boty, hodil na záda batoh a vyběhl směr Statenice. Po příjemné sedmičce po známých stezkách jsem stanul na pažitu fotbalového chrámu místních čutálistů. Zde se odbýval start i cíl závodu. Nekompromisní normalizační popová nakládačka závodního dýdžeje hravě rozprášila produkci Českého Impulsu, kterým Mára tak rád dráždí naše sluchové pohárky na soustředěních ve Vysokém… Na můj vkus řvala do toho únorového příjemného dopoledne zbytečně nahlas. Jinak však zázemí nešlo nic vytknout.

Pozdravil jsem se s Jirkou Chybou a zběžný pohled do závodních řad mi našeptal, že to bude klání, kde se na čele perou dva a pak mezera – letos už tak trochu kolorit. Na úvod jsme obkroužili hřiště, aby si diváci užili dusot běžeckých škrpálů, a hurá směr Svatá Juliána a Přední Kopanina. Od prvních metrů jsem běžel na čele a hlídal tempo. Zcela dle dieselové filozofie Starýho Vojty jsem jen pozvolna zahříval motor a sledoval reakce zbytku pole. Po nějakých třech kilometrech bylo jasno. Na čele jsem zůstal s Jirkou sám. Jal jsem se závod odvodit a s nataženýma ušima jsem poslouchal, jak Jirkovi moje tempo chutná. Trochu mi v tom pomáhaly i jeho hodinky, kde měl nastavený nějaký alarm při vysoké tepové zátěži, a tak jsem vždy zaznamenal, když jsem za to vzal tak, že ho to teoreticky vyvádělo z komfortní zóny.

Postupně jsme zrychlovali. První čtyři kiláky okolo 4:00, pátý 3:45, šestý 3:40, sedmý 3:30 a poslední osmikoule v tempu 3:20. Snažil jsem se aplikovat tzv. dlouhý finiš, abych se vyhnul nějakému měření prsou na čáře. Jirka ale stupňování tempa pohodlně akceptoval a naopak je v posledních desítkách metrů tak utáhl, že jsem musel sklopit zrak a skončit asi o pět vteřin druhý. Inu, kdo táhne, nemusí dotáhnout jako první.

V cíli jsem se ale spokojeně usmíval, v noci jsem naspal tak tři hodiny a vůbec jsem celkově teď běžecky tak rozházenej, že mi druhé místo prostě udělalo radost. Ukázalo se, že Jirka má dcerku jen o dva měsíce starší než je Vojta, tak jsme chvilku klábosili o radostech a strastech čerstvých otců. Pak už mou pozornost upoutal sud Únětic, který si mohli závodníci zdarma vytočit. Tak jsem se radostně osvěžil pivem, převlékl se do suchých běžeckých hadrů, v místní krčmě si dal guláš, jehož gigantická porce zapříčinila, že jsem se rozdělil s hospodským psem, zajásal na vyhlášení a obtěžkán vyhranou lahví Únětic, diplomem a medailí jsem vyběhl zpět domů. Krásný závod:-)

Kdo by si o akci rád přečetl i z jiného pera, může tak učinit zde.

Výsledky (celkové zde)

7,8 kilometru

Svěrák	Čas	Celkem/v kategorii
Sedlo	30:06	2./1.