Ve Zlončicích už jsme se ukázali dvakrát. V roce 2016 jsem si odsud odvezl zlato na sedmičce. O rok později mě na stejné trati napodobil David – a Ondra přidal ještě bronz na čtrnáctce. Tentokrát jsem se do této malebné vísky vypravil opět sám. A poslední závan tropického léta napovídal, že to nebude žádné veselé skotačení…
Svěráctvo je při letošním létě mimořádně zlenivělé. Jestli jsme loni solili jeden prázdninový report za druhým, tento rok zeje náš věstník téměř prázdnotou. Prostě není o čem psát. Na závody nejezdíme, tloustneme, a tak nějak všelijak se protloukáme běžeckým životem.
8. listopadu 1620 bylo o tuhle zeď opřeno pravé křídlo armády českých stavů. Krátce po poledni byla ta nešťastná bitva již prakticky ztracená a začal závěrečný útok císařské armády na postavení čtyř kompanií pluku německých landsknechtů pod velením Jindřicha Šlika. Na rozdíl o zbytku protestantského voje měli němečtí žoldnéři smůlu, zeď jim odřízla ústupovou cestu a tak museli bojovat. U zdi obory letohrádku Hvězda utrpěli značné ztráty, než se vzdali a většina z nich poté přešla na katolickou stranu (stejně jako velitel „hrdinných Moravanů“ Šlik).
Když mi brácha nabízel volňásky na hostivický běh, v euforii po vydařených závodech jsem nadšeně kýval s tím, že se určitě významná část svěráctva přidá. Přihlášena byla švagrová Lucka, brácha se Sárou měli pro tentokrát roli kustodů. Bohužel nikdo z šedofialových výzvu nevyslyšel a já se pomalu začal chystat na osamělou výpravu někam, kde není ani venkov ani město.
Kros Zdiby-Klecany nám za uplynulé ročníky přinesl spoustu humorných i slavných chvil. Další příběhy jsme připsali minulou sobotu. Příběhy veskrze pozitivní, i když…
Povedlo se to skvostně! Jubilejní dvacátý pátý pražský maraton přilákal na start trojici Svěráků s rozličnými ambicemi. David chtěl běžet sakra rychle. Já jsem chtěl běžet nad svoje možnosti. A Novej Vojta nám připomněl, že běhat se má taky pro radost, nikoli pouze pro placky či osobáky.
Velikonoční běh Tužinkou je velmi přátelský pouťák konající se už třetím rokem ve středočeské obci Mrač. Svěrák sem jezdí rád, protože se zatím ani jednou nevrátil z prázdnou. Příjemnou tradici načali při prvním ročníku Sedlo s Markétou, loni jsme pak běh doslova vybrakovali a letos v dobrém duchu na úspěchy navázali.
Je to moje srdcovka blízko domova. Milý pouťák kobyliských sokolů s tratí pouhých čtyř kilometrů. A hlavně místo, kde jsem v roce 2011 absolvoval své první běžecké klání. Letos jsem se účastnil podeváté v řadě, a i přes zimní počasí mi Jarní běh Ďáblickým hájem ohromně zpříjemnil neděli.
Člověk je „od fochu“, ale stejně na ten marketing skočí. Po fiasku v Pečkách, kdy vichr odfoukl osobákové ambice kamsi do dáli, jsme přemýšleli, kde aktuální formu zúročit. Spolu s Ondrou jsme v hlubinách digitálního světa objevili desítku, která se prezentovala přesně tak, jak jsme potřebovali – rychlou tratí. Netradiční tvar do kříže sice sliboval tři 180stupňové otočky, ale říkali jsme si, že když je to placka skrytá v lese, tak to nevadí. Člověk se prostě zamiluje a je pak ke všem náznakům slepý.