Ten víkend jsem žádný závod v plánu neměl. Čekal mě přejezd do Liberce a následně týden na home office, kdy jsem se kromě práce staral o strejdu, psy a barák rodičů, zatímco sjížděli nějakou zběsilou polskou řeku. V tréninku jsem se zrovna nacházel těsně po plánované 14denní pauze, která oddělovala jedno tréninkové období na desítku od toho druhého, tedy žádné závodní hemžení. Rutinně jsem přesto někdy v půlce týdne prolistoval termínovku a začal větřit.
Poté, co jsem v loňském roce úspěšně absolvovala dvoje bahenní lázně, jednou Spartan Sprint v Praze a podruhé Beast v Liberci, jsem si letos začala brousit zuby na nejvyšší evropskou metu, a to Ultra Beast. Pro letošní rok se konal ve Valče, v Čobolákově, což ještě skýtalo jedno dobrodružství navíc, a to ochutnat noclehárnu na žilinské koleji v Dómu techniky.
Ačkoliv je atletická dráha Na Děkance místem, kde je nejvyšší šance spatřit nejvíc svěráků najednou, o jiných lehkoatletických oválech už to určitě neplatí, o to méně, jde-li o závod. Fanoušci našich barev nás zatím na tartanu pod širým nebem mohli podpořit jen párkrát, a to buď na veřejkách na Slavii nebo na tradiční Kotlářské míli.
Počátek července znamená ve svěráckém kalendáři výlet směr obora Hvězda, kde se krouží Dvě kola při zdi. Oproti loňským účastem, kdy to ve startovním poli našimi dresy moc nehýřilo, se zdolávat dvojmo nepěkný zalamovák vydala velmi slušná sestava. Jako kustodka nás navíc doplnila Mírova nastávající, jejich nové štěně a tradičně již také Sedláčkovic Meruňka. Nutno podotknout, že Meru s námi byla již na třetím závodě, co by za takovouto čilou závodní účast dali Radkové, Čurdové a jiní…
První červencové úterý členové Svěráku namísto na dráhu vyrazili závodit do nejmenšího z triády významných jihoměstských lesů – do Milíčáku. Tento pohádkový hvozd, možná jeden z vůbec nejmalebnějších v Praze, totiž kromě skřítků a bludiček hostí i závod O Milíčovského běžce. Pořádá jej triatlonová TTT parta.
Poslední červnové úterý jsme nemířili klasicky na trénink na Děkanku, ale zaběhli jsme si oblíbenou trasu Běhu Vidrholcem, který pořádá SABZO. Dostavení pro nás značně symbolické, protože před čtyřmi lety se tu poprvé Svěráci ukázali v dresech. A ač jsme minulý rok trikoty obměnili, v Klánovickém lese vždy velmi rádi navlékneme staré úbory.
Konečně venku panuje pořádné léto a teploty pravidelně šplhají nad hranici 30 stupňů. To jsou samozřejmě ideální podmínky pro závodění. Ve vedrech se navíc nejlépe běhá do kopců, proto jsme už podruhé zařadili do termínové listiny Kros Zdiby – Klecany.
Vstát v sobotu před sedmou a vyrazit směr Petřín, to už ta holka opravdu musí stát za to. Jenže mě tam čekali souputníci ve svěráckém dresu Mirek s Ježourem a nálada byla klasicky předzávodně pochmurná: čekal nás „Běh na Petřínskou rozhlednu“. Krásný, ale bolavý závod.
Sedlo je v našem týmu expertem na vyhledávání závodů a následnou poctivou rešeršní práci. Díky dřině nad papírem dokáže najít nejeden podnik, kde se dostane na bednu. Do této kategorie měl spadat i Běh okolo Roprachtic, který se konal nedaleko chalupy hostící Vojtovu zapíječku svobody.
Shoda okolností tomu chtěla, že jsme se už druhý víkend za sebou vydali do Polabí. Po Městském běhu Brandýsem a Starou Boleslaví měla tentokrát prověřit naše nohy Jenštejnská pětka. Tento závod jsme již před dvěma lety okusili a nedopadlo to vůbec dobře. Takže bylo co napravovat.