Teploty jsou stále vysoké, trénovat se moc nedá, takže je lepší rovnou závodit. Shodou okolností jsem se druhý víkend po sobě vydal ozkoušet pořadatelský um v mladoboleslavském okrese. Po osvědčeném Bradlci mi padlo v termínovce oko na Jivácký osadní kros. A byla to dobrá volba.
Po třech letech jsme se rozhodli znovu navštívit příjemný pouťák v Bradlci. Kromě samotného závodění na pořadí jsme chtěli hlavně zaútočit na zdejší specialitu – váhové kategorie. Ve startovním poli mě doplnili Mára se Sedlem a také stále častěji s námi závodící kolega David.
Na letošní Dvě kola při zdi jsme se tradičně sešli v silné sestavě a na startovní listině se tak skvělo celkem 6 běžecký jmen z SK Svěrák.
Během května měl náš oddíl půlkulaté výročí, ale oslavy ustoupily důležitějším či radostnějším událostem. Proto padlo rozhodnutí připomenout si pět let od založení oddílu v Klánovicích na sabzáckém Běhu Vidrholcem. Tento libý podnik má své místo v naší historii, neboť jsme tam poprvé veřejně prezentovali dresy od Atexu.
Kros Zdiby-Klecany se po celé tři roky své existence řadí k mým oblíbeným pouťákům. Náročná, však krásná, trať v roklích linoucích se z kaňonu Vltavy a příjemná lokální atmosféra mi přirostly k srdci. Letos jsem si navíc konečně mohl z místa činu odvézt medaili.
Mára si jednou pěkně odmakal práci „nad papírem“ a naservíroval mi libovej pytláckej pouťák přímo na stříbrným podnose, což se nakonec ukázalo jako naprosto přesné přirovnání. Hlásil, že v rámci běhů Olympijského dne našel kulhavou srnu – na vítězství v satalickém klání tam loni na pětce stačil čas lehce nad 20 minut. A tato anomálie následně ovlivnila podobu celého zápolení i titulek tohoto příspěvku.
Úterní odpoledne si malý odštěpek Svěráku vyrazil zpestřit sportovní život závodem. Vybrali jsme si jeden z četných přespoláčků v jihoměstském Lothlóriénu, tzv. Běh pro Zuzanku, který je červnovou obdobou běhu Márova.
Důležité závody v podobě všelijakých desítek a maratonů jsou za námi, a tak nazrál čas užívat si člověčinky v podobě nejroztodivnějších pouťáků. I mně otrnulo, a tak jsem začal pokukovat v termínovce po nějakém pěkném výběhu. Oko mi padlo na Mnichovickou běhnu, závod to nedaleko Prahy a zároveň dle propozic slibující hezkou atmosféru.
Ten okamžik asi musí nastat v životě každého vytrvalostního běžce. Prostě si tak běháte a běháte a najednou vás napadne, že byste mohli zkusit, co že to obnáší ona královská trať. Klubově jsme se nádherně vyhecovali, takže jsme se premiérově přihlásili na maratonský závod já, Ježek a Mára. Přičemž nás jako maratonské novice doplnili na pražské trati i ostřílenější souputníci v podobě Sedla a Ireny.
Maratonská příprava dostoupila vrcholu. V úterý jsem si „užil“ kulminační trénink a pomalu se začalo zvolňovat. Abych ale neusnul na vavřínech a nevypadl ze závodního rytmu, naordinoval mi trenér o víkendu kratší rovinatý závod. Původně jsem koketoval s Ďábličákem, ale osud mě nakonec zavál domů na sever. Takže v době, kdy už Mára s Mírou vybíhali na trať, jsem ještě s rodinou v Black Horse vesele obědval. Vyhlédl jsem si proto Lázeňský běh v Lázních Toušeň, který začínal netradičně, ovšem pro mě ideálně, ve čtyři odpoledne.