U nás ve Svěráku mají běžci různé noční můry. Předsedovi se zdá, že závodí v dámských kozačkách a chudáka Vojtu ve snech straší vrána Sára.

Některým závodní sezona skončila minulou středu na Nočníku, u některých to vypadá, že jim letos ani nezačala. Trenér se nám fláká s partou pochybných Slávistů někde v Jižní Americe a my s Vojtou jsme ji v sobotu ukončili koloběhem Říp  – Praha.  Závodem, co měří necelých 48 km a dvojice se při něm střídá v běhu a v jízdě na kole. Podle pravidel se kolo musí předávat z ruky do ruky a oba závodníci by se měli po celou dobu na trati vzájemně vidět.

Když jsem v pátek v osm večer po jedné sklence růžového vína odcházela z hospody, abych vstala v pět ráno a vypravila se s kolem na Říp, trochu jsem se proklínala, co jsem si to zase vymyslela. Počasí nakonec vyšlo lépe, než strašili. Původně se měly ranní teploty pohybovat kolem minus dvanácti, nakonec však bylo vlídných mínus čtyři. Z Vojty vypadlo, že spal necelé tři hodiny, ale alespoň v noci nelil, na to máme jiné expertky. Vypadal poměrně svěže, stihnul si i nagelovat vlasy. Před startem měl sice prapodivné slyšiny, ale připsali jsme je nadměrné dávce redbullu. Mezi závodníky jsme tu a tam zahlédli známé tváře. Náš cíl byl však jasný, pokusit se atakovat hranici čtyř hodin a zejména předběhnout Evžena Ge, který si vloni Vojtu volnou rukou bez maňáska namazal na chleba.

 

První část trati byla v terénu, všude bylo rozmrzající a zamrzající bahno, sněhový poprašek, chumel běžců a cyklistů, že jsme plánované tempo 5 min/km nebyli schopni dodržet. Před startem jsem si bláhově říkala, jak pasáže na kole budou pianko, při kterém si odpočinu. Ale ono ne. Některé úseky byly jezdecky obtížnější než běžecky a prudké sjezdy o hubu, že jsem kolo raději vedla. Z počátku jsme se střídali každých 1500 metrů, což bylo vzhledem k náročnosti terénu tak akorát. Na trati nás místy doprovázelo husté sněžení, při kterém jsem ocenila lyžařské palčáky velikosti boxerských rukavic. Jakmile jsme na třicátém kilometru zdolali druhý kopec a dostali se na asfalt, začali jsme to lačně řezat po kilácích.

Ve Klecánkách se na nás usmálo slunce a taky Mára, co nám běžel naproti. Jeho ani ne osmdesátikilová zadnice nám udávala pekelné tempo až do cíle. Jestli takhle bude pokračovat dál, tak bude mít Pešek Vochmelka, jakožto vodič na Pečeckou desítku, napilno. Finišovali jsme sice v o trochu horším čase, než jsme původně zamýšleli. Ale vzhledem k podmínkám na trati, čas 4:12:40 snad ostudu startovnímu číslu 68 neudělal. V celkovém součtu to bylo 80. místo. Ale byli i tací rychlíci, jako třeba Miloš Smrčka, který než jsme doběhli, stihnul několik koleček v sauně a producíroval se ve slušivém županu.

Strategicky jsme zaujali místa ve vyhřátém stanu, a to hned za pípou a doplňovali minerály. Dvacet minut po nás se cílem prohnal Evžen Ge, na kterého už čekala žíznivá Sára. Jeho atak na pivní koutek měl tak trochu svěrácký nádech. Jednu plzeň do sebe exnul, druhou si nechal natočit a pod křídlo si vzal plechovku kozla. Myslím, že kdyby u nás chtěl na důchod hostovat, byl by těžkým soupeřem. Vojta znatelně pookřál, když viděl, že alespoň jeden z cílů vyšel. A doufejme, že už nebude křikem ze spaní zahánět fialového krkavce.

Slavnostní atmosféru akorát narušil pád Trojské lávky, ale naštěstí nikdo ze závodníků nebyl zraněn. I když v dámské šatně kolovalo, že lávka spadla jen několik metrů za probíhajícím párem.

Vzhledem k tomu, že diplom dostávalo prvních sto dvojic a bylo co pít i jíst, tak jsme čekali na vyhlášení. Dokonce jsme i oba zabodovali v tombole. Vojta vyhrál intenzívní kurz boot campu, který probíhá třikrát týdně od 6:45 ráno. Na jeho brzké vstávání jsem škodolibě zvědavá. A na mě vyšla permanentka do Holmes Place. Sice tam aerobik nepředcvičuje moje oblíbená Volina Šípková, ale třeba se na zumbě potkáme s Evženem, který vyhrál totéž. (Kdybyste někdo měl zájem, ráda přenechám).

Výsledky

Tým	Čas	Umístění
Vojta + Irena	4:12:40	80.