Zatímco Ježkova tréninková divize rozšířená o Máru trhala hráze třeboňských rybníků, severojihozápadní mix svěráků v kouzelných podzimních kulisách řežského kaňonu zažíval vítězství, ponížení, radost i zoufalství.

V Řeži to funguje takto: seženete si elektrikáře pro revizi rozvodů a ten vám pak zorganizuje závod „na tělo“ pár metrů od dveří. A nejinak to bylo i u mě. Jarda Pína mi mezi řečí při zápolení s výměnou drátů v baráku řekl, že už posedmé pořádá výživný kros s názvem Řežská nefiltrovaná 12. A bylo jasno.

Dlouho to vypadalo, že poběží i Míša, proklusli jsme si společně i trať. Nakonec ji ale délka závodu odradila a jala se tedy ujmout pouze role fanouška. Naštěstí jsem ale svěrácký prapor nenesl sám. Doplnila mě totiž „jižní spojka“ a „německá koza“, takže jsme vytvořili dokonalou prozápadně orientovanou osu Jižák – Řež – Frankfurt.

V krásném – byť již trochu chladném – podzimním odpoledni jsme se tak v Polepšovně ducha sešli ve složení Markéta, Starej Vojťák, Irena a já. Psychickou podporu nám pak zajistila zmíněná Míša s Merunou a také Valerie s nejmladším Vojťákem, rozuměj Antonínem. Přívětivé pouťové zázemí nabízelo na čepu také Mouchu, což nás v duchu svádělo přenést se již do pozávodního veselí.

Byli jsme ale teprve na začátku a kromě screeningu části trati, který jsme obstarali při rozklusu, jsme rentgenovali také potenciální soupeře. A tam se mi snad jakoby v předzvěsti věcí budoucích nepěkně zkřivila ústa. Mezi muži jsem rozeznal několikanásobného vítěze Pavla Talla, se kterým jsem na trati počítal a měl být papírově pomalejší, ovšem také Báru Jíšovou, kterou jsem s odřenýma ušima porazil před týdnem v Úněticích (a to si na začátku dala na hubu), ale dokázala mě nepřímo porazit třeba letos na Běchovicích nebo také v přímém souboji před rokem v Zichovci. Třetí nebezpečnou osobou pak byl zřejmě přítel Báry, který mi připomínal druhého muže letošních Únětic, jak se ale ukázalo, nebyl to on:-)

Snažil jsem se zachovat klid a říkal jsem si, že to ze začátku trochu nakopnu a uvidím. Moje tempo kupodivu nikdo neakceptoval a k řece jsem dobíhal se slušným náskokem. Ten jsem postupně navyšoval a i když se mi v nejkrásnější krosové pasáži, kdy se běží pěšinou podél Vltavy, nešlo zrovna ideálně, na pátém kilometru jsem měl na Báru náskok krásných 40 vteřin. Pak ale přišel kopec, který mi vůbec nechutnal, a následně rovina, na které jsem se moc nerozbalil. A když už se přede mnou začaly na osmém kilometru objevovat první větrušické domky, uslyšel jsem ji za sebou.

Nezmohl jsem se na nic. Bára okolo mě proklusla jako laňka a já jsem se ve svém funění začal nervózně ohlížet, třetí běžec se nepříjemně blížil… Osmý kilometr naštěstí znamenal také definitivně narovnání trati a zahájení postupného mírného seběhu do Řeže. Dostal jsem se také do míst mého oblíbeného tréninkového okruhu a to mi trochu pomohlo. Ačkoliv mi poslední kiláky opravdu nechutnaly, vybičoval jsem se k mírnému zrychlení, které sice nestačilo na stažení Bářina náskoku, podařilo se mi ale čestně uhájit první místo alespoň mez muži…

Když jsem se v cíli probral z mrákot, došel si pro pivo a poděkoval soupeřům za běh a Míše s Valerií za fandění, začal jsem vyhlížet zbytek pole. Po čtvrtém v pořadí – a třetím muži – Pavlu Tallovi se rozhostil běžecký klid, jakoby už snad nikdo ani neměl přiběhnout. Uplynula minuta, dvě, tři, čtyři a s počínající pátou minutou jsem si začal říkat, že něco není v pořádku. Vojta už měl být papírově dávno v cíli. Sice před závodem brblal, že tak dlouhý běh už dlouho nešel, ale přeci jen. Jenomže tu se po několika mužích v cíli vyloupla Irena a po chvíli i Markéta a už jsem jenom čekal, kterou z variant zranění/zabalení/zakufrování Vojta předloží.

Nakonec to naštěstí byla poslední jmenovaná možnost – jak si totiž starý cyklistický bazilišek Vojta ve Větrušicích čuchnul k asfaltu, už po něm šel jako ohař a odbočka na polňačku ho nechala klidným. Ještě s pár dalšími maníky si tak z dvanáctky udělal pěknou čtrnáctku. Nutno ho však pochválit za doběhnutí i příkladné smíření se s osudem.

Do vyhlášení už jsme si pak krátili čas klábosením, popíjením, sledováním Meruny útočící na dron a tak podobně. Na bednu se tentokrát podívali tři svěráci ze čtyř startujících – jak říká Jirka Paroubek: Nechci se vás nějak dotknout, ale kdo z vás to má?

Potom, co jsme nafasovali nějakou tu lahvinku za naše snažení, jsem ještě ostatním ukázal naši řežskou rezidenci – toho času v rekonstrukci – a pak už jsme se všichni vydali svou cestou, já pár schodů do patra do postele, jižní delegace k vozu a Irena opustila místo činu vlakem. Krásný závod to byl!

H.

Výsledky: Řežská nefiltrovaná 12 (kompletní zde)

Svěrák	Čas	V kategorii	Celkově
Sedlo	47:13	1.	2.
Irena	55:44	2.	10.
Markéta	58:33	3.	17.
Vojtěch Starý	1:00:06	20.	23.