Je to vždy takový zvláštní závod na závěr sezony. Na nás celkem krátký, nejdřív velmi kopcovitý a v druhé půli zas až nepříjemně běžecký. Svěrácké výsledky jsou zde vždy celkem loterií, protože se rozhodně v těchto měsících nedá u všech mluvit o stabilní výkonnosti.
Občas je potřeba zkusit něco nového a nevykysnout jenom u běhání. Když jsem viděla, že se kousek za Frankfurtem běží duathlon, napadlo mě se přihlásit. Ale protože si s kolem zase tolik nerozumím, poprosila jsem kamaráda Roberta, jestli by se mnou nešel do štafety.
Ve Svěráku většinou pěstujeme pospolitost. Čím větší závodní výprava, tím lépe. Přicházejí ale i slabší dny. A takový den mě v průběhu šesti jarních týdnů postihl sedmkrát. Od začátku dubna až do půle května jsem stál mnohokrát na startu závodu, ve fialovém ale vždy sám. A to se pak někdy probouzí temné síly…
Milovaný a nejoblíbenější závod podzimu: to jsou Únětice! Je již pravidlem, že ač se konají druhou říjnovou sobotu, počasí vždy přeje a pivko pak teče proudem. Letošek nebyl výjimkou.
Po roce jsme opět triumfovali na republice v týmech! Kolektivně velká spokojenost, individuálně pro nejmenované spíše pokračující běžecká deprese.
Babický trail má ve svěráckém kalendáři pevné místo už od svého vzniku. Pokud mě paměť neklame, za celou dobu historie závodu byl některý z našich členů na startu. A to i v době před oficiálním vznikem našeho klubu. Do středočeské vísky jme tak i letos vyslali pár zástupců.
Ve Zlončicích už jsme se ukázali dvakrát. V roce 2016 jsem si odsud odvezl zlato na sedmičce. O rok později mě na stejné trati napodobil David – a Ondra přidal ještě bronz na čtrnáctce. Tentokrát jsem se do této malebné vísky vypravil opět sám. A poslední závan tropického léta napovídal, že to nebude žádné veselé skotačení…
Svěráctvo je při letošním létě mimořádně zlenivělé. Jestli jsme loni solili jeden prázdninový report za druhým, tento rok zeje náš věstník téměř prázdnotou. Prostě není o čem psát. Na závody nejezdíme, tloustneme, a tak nějak všelijak se protloukáme běžeckým životem.
8. listopadu 1620 bylo o tuhle zeď opřeno pravé křídlo armády českých stavů. Krátce po poledni byla ta nešťastná bitva již prakticky ztracená a začal závěrečný útok císařské armády na postavení čtyř kompanií pluku německých landsknechtů pod velením Jindřicha Šlika. Na rozdíl o zbytku protestantského voje měli němečtí žoldnéři smůlu, zeď jim odřízla ústupovou cestu a tak museli bojovat. U zdi obory letohrádku Hvězda utrpěli značné ztráty, než se vzdali a většina z nich poté přešla na katolickou stranu (stejně jako velitel „hrdinných Moravanů“ Šlik).
Když mi brácha nabízel volňásky na hostivický běh, v euforii po vydařených závodech jsem nadšeně kýval s tím, že se určitě významná část svěráctva přidá. Přihlášena byla švagrová Lucka, brácha se Sárou měli pro tentokrát roli kustodů. Bohužel nikdo z šedofialových výzvu nevyslyšel a já se pomalu začal chystat na osamělou výpravu někam, kde není ani venkov ani město.