Už potřetí Svěrák postavil své figurky na šachovnici Lampiónového běhu. Oproti skromné partii v roce 2018 a tzv. zimní ofenzivě o rok později jsme to tentokrát rozložili někde mezi. Čechrat pažit hostivařského golfiště se jali matador podniku Starej Vojťák s chotí Valerií, poeta s jemnou duší Mára, který své pravé já ve výsledkové listině raději ukryl pod pseudonymem „Jechura“, a já.
To je tak, když si zaplatíte startovné na první adventní neděli a pak zjistíte, že se běží v lesích sto kilometrů od Frankfurtu a nemáte se tam jak dostat.
Cílová čára je pro někoho vysvobozením z fyzických útrap, které už nikdy (= do prvního piva/ionťáku na vzpamatování) nechce zažít, pro jiného bod, ženoucí závoďáka/závoďačku, aby ze sebe vydal to nejlepší a užil si čas, kdy dělá to, co má nejvíc rád. Při pohledu na součet mých závodů z letošního roku, ze kterých dlužím report a na kterých jsem hájil povětšinou svěrácké barvy sám, je zřejmé, do které skupiny patřím. Ber následující text, běžecký i neběžecký čtenáři, jako krátké recenze či tipy na příští rok – většina závodů je pěkně „zajetých“ a nabízejí kvalitní masovou i komornější zábavu, která hravě konkuruje válečce na pláži v Chorvatsku.
Po roce se na vrchol hory Říp postavily opět naše čtyři dvojice s cílem zdolání legendárního koloběhu. Páry značně obměněné a některé až skoro nesvěrácké. Z loňska udrželi parťáctví jen Irena s novým Vojtou. Jinak se na kole a v běhu, v blátě i na slunci, s úsměvem i klausovským křivením střídaly tři nové dvojice.
Je to vždy takový zvláštní závod na závěr sezony. Na nás celkem krátký, nejdřív velmi kopcovitý a v druhé půli zas až nepříjemně běžecký. Svěrácké výsledky jsou zde vždy celkem loterií, protože se rozhodně v těchto měsících nedá u všech mluvit o stabilní výkonnosti.
Občas je potřeba zkusit něco nového a nevykysnout jenom u běhání. Když jsem viděla, že se kousek za Frankfurtem běží duathlon, napadlo mě se přihlásit. Ale protože si s kolem zase tolik nerozumím, poprosila jsem kamaráda Roberta, jestli by se mnou nešel do štafety.
Ve Svěráku většinou pěstujeme pospolitost. Čím větší závodní výprava, tím lépe. Přicházejí ale i slabší dny. A takový den mě v průběhu šesti jarních týdnů postihl sedmkrát. Od začátku dubna až do půle května jsem stál mnohokrát na startu závodu, ve fialovém ale vždy sám. A to se pak někdy probouzí temné síly…
Milovaný a nejoblíbenější závod podzimu: to jsou Únětice! Je již pravidlem, že ač se konají druhou říjnovou sobotu, počasí vždy přeje a pivko pak teče proudem. Letošek nebyl výjimkou.
Po roce jsme opět triumfovali na republice v týmech! Kolektivně velká spokojenost, individuálně pro nejmenované spíše pokračující běžecká deprese.
Babický trail má ve svěráckém kalendáři pevné místo už od svého vzniku. Pokud mě paměť neklame, za celou dobu historie závodu byl některý z našich členů na startu. A to i v době před oficiálním vznikem našeho klubu. Do středočeské vísky jme tak i letos vyslali pár zástupců.