Velikonoční běh Tužinkou je velmi přátelský pouťák konající se už třetím rokem ve středočeské obci Mrač. Svěrák sem jezdí rád, protože se zatím ani jednou nevrátil z prázdnou. Příjemnou tradici načali při prvním ročníku Sedlo s Markétou, loni jsme pak běh doslova vybrakovali a letos v dobrém duchu na úspěchy navázali.
Je to moje srdcovka blízko domova. Milý pouťák kobyliských sokolů s tratí pouhých čtyř kilometrů. A hlavně místo, kde jsem v roce 2011 absolvoval své první běžecké klání. Letos jsem se účastnil podeváté v řadě, a i přes zimní počasí mi Jarní běh Ďáblickým hájem ohromně zpříjemnil neděli.
Člověk je „od fochu“, ale stejně na ten marketing skočí. Po fiasku v Pečkách, kdy vichr odfoukl osobákové ambice kamsi do dáli, jsme přemýšleli, kde aktuální formu zúročit. Spolu s Ondrou jsme v hlubinách digitálního světa objevili desítku, která se prezentovala přesně tak, jak jsme potřebovali – rychlou tratí. Netradiční tvar do kříže sice sliboval tři 180stupňové otočky, ale říkali jsme si, že když je to placka skrytá v lese, tak to nevadí. Člověk se prostě zamiluje a je pak ke všem náznakům slepý.
Berlín. Německá metropole se stala cílem naší půlmaratonské snahy už pošesté. Jak stárneme, hlad po osobácích už občas ustupuje hlavně zážitku ze zahraniční cesty. Ale samozřejmě ani tentokrát nepřijeli svěráčtí „atleti“ do Německa jen tak na výlet.
Zahájit jaro „rantúrou“ v Českých Budějovicích se pro mě stalo již pátým rokem pevným bodem v kalendáři. V roce 2015 začalo během závodu na desetikilometrové trasy po počátečním sluníčku pršet a dokonce posléze i sněžit, o rok později bylo počasí na desítce vlídnější, čas jsem si ale nevylepšil. Před dvěma lety jsem přesedlal na pětku a dodnes mám z tohoto závodu osobák v čase 19.15, který nakopnul následující sezónu k fajnovému celkovému čtvrtému místu v Malé RunTour. Před rokem to bylo časově slabší, ale doprovodný víkendový program byl oproti tomu na pána – prostě v Českých Budějovicích by chtěl běžet každý a vítání běžeckého jara vykrystalizovalo v jasnou podobu.
Nabíhání kilometrů v zimě, kdy se běhání v pracovním týdnu pro většinu z nás odehrává v nepřejícné tmě, nepatří k těm nejoblíbenějším běžeckým kratochvílím. Proto jsem si už druhý rok po sobě naordinoval jako zpestření sérii zimních závodů WinterRUN. Závody dlouhé 4 km, resp. 8 km a pořádané postupně v Hradci Králové, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích, Olomouci a konečně v Praze jsou příjemnou alternativou sobotního tréninku. V cíli se na požádání do čaje přilévá tuzemák a všeobecně je celá atmosféra ještě na hraně masovky, takže ideál.
Pečecká desítka povětšinou nabízí rychlou rovinatou trať stvořenou pro osobáky. Vzhledem k povětrnostním podmínkám se ale letošní průběh odkázal k názvu slavného románu Na Větrné hůrce. Znalci světové literatury vědí, že tento slavný kus britská spisovatelka původně vydala pod pseudonymem Ellis Bell. A popravdě, někteří z nás by se ve výsledkové listině také rádi schovali za smyšlené jméno.
Poté, co jsem minulý rok nemohla kvůli nepřízni počasí odstartovat na Transgrancanaria maratonu a běžela jsem kratší- Promo trať, jsem se tento rok rozhodla vrátit a výzvu zdolat. Abych se moc neflákala, neboť zahálka je matka hříchu a následné neřesti, rozhodla jsem se pro Advanced trail (67 km/+2300m).
„Bednu máme jistou“ opakoval Mára jako zkušený stratég a obcházel všechny Svěráky ve snaze poskládat konkurenceschopný tým na tradiční první silniční desítku sezóny. Jeho zarputilá snaha postavit se na stupně vítězů v tomto prestižním závodě byla ještě umocněna loňským organizačním fiaskem Boďase, který si nestihl včas vyzvednout startovní číslo, musel se vydat na trať pod jménem nějaké nebohé ženštiny a jeho výborný čas nebyl do týmového výsledku započítán. Jistá bedna proklouzla mezi prsty a Márovi nezbylo než čekat do letoška.
Závěr zimní přípravy se neúprosně blíží, proto jsme se Sedlem uvítali možnost prověření závodních pérek při oblíbené Pražské běžecké tour v Braníku na trase pěti kilometrů.