Za závody až na kraj republiky aneb běžecké cestování lepší než váleníčko u moře

Závody

Cílová čára je pro někoho vysvobozením z fyzických útrap, které už nikdy (= do prvního piva/ionťáku na vzpamatování) nechce zažít, pro jiného bod, ženoucí závoďáka/závoďačku, aby ze sebe vydal to nejlepší a užil si čas, kdy dělá to, co má nejvíc rád. Při pohledu na součet mých závodů z letošního roku, ze kterých dlužím report a na kterých jsem hájil povětšinou svěrácké barvy sám, je zřejmé, do které skupiny patřím. Ber následující text, běžecký i neběžecký čtenáři, jako krátké recenze či tipy na příští rok – většina závodů je pěkně „zajetých“ a nabízejí kvalitní masovou i komornější zábavu, která hravě konkuruje válečce na pláži v Chorvatsku.

Zase z Řípu až do Prahy

Závody

Po roce se na vrchol hory Říp postavily opět naše čtyři dvojice s cílem zdolání legendárního koloběhu. Páry značně obměněné a některé až skoro nesvěrácké. Z loňska udrželi parťáctví jen Irena s novým Vojtou. Jinak se na kole a v běhu, v blátě i na slunci, s úsměvem i klausovským křivením střídaly tři nové dvojice.

Sedm běžeckých hříchů

Závody

Ve Svěráku většinou pěstujeme pospolitost. Čím větší závodní výprava, tím lépe. Přicházejí ale i slabší dny. A takový den mě v průběhu šesti jarních týdnů postihl sedmkrát. Od začátku dubna až do půle května jsem stál mnohokrát na startu závodu, ve fialovém ale vždy sám. A to se pak někdy probouzí temné síly…