Náš SK se v půli září tradičně vypravil na východ od Prahy na šestý ročník Babického trailu. Tento námi velmi oblíbený podnik se vždy odehrává v příjemné DIY atmosféře a ani letos tomu nebylo jinak.

Sobota přinesla konec babího léta – ochlazení a déšť, na závod samotný se ale vyčasilo. Závodníků vzhledem k počasí dorazilo o poznání méně než loni. Ani tak jsme však nemohli pomýšlet na pěkná umístění, přeci jen, Babice jsou vždy obšancovány. Navíc z fialovošedých se na start letos postavili v poslední době spíše rekreačně běhající jihoměstští – Vít, Vojta, Valerie a Markéta, doplněni Markem a Mírou. Jediným skutečně nadějným koníkem tak byl Ježek těšící se brilantní formě. Ostatní hřebci i klisny pak byli vhodní spíše do salámu.

Závod na trati se z pohledu Svěráku vyvíjel dle očekávání. Podzimní počasí se nakonec ukázalo jako pro běh příznivé. V Janovickém lese jsme si mohli kromě rostlinstva pomalu dokončujícího svůj letošní vegetační cyklus užít i trochu toho bahna. Ježour potvrdil své klusácké vlohy a ve výtečném čase pod 40 minut doběhl šestý. Zajímavý závod se v důsledku klubové řevnivosti odehrál mezi Vojtou, Vítem a Mirkem, který ohlašoval útok na skalpy dříve jmenovaných. K avizovanému lupnutí však nakonec nedošlo a Mirek nebyl vůbec spokojen. Dokonce si postěžoval na sníženou funkci jater, snad se dá do kupy. Lehce přetrénovaný Marek připravující se na půlmaraton podal standardní výkon, stejně jako obě naše děvčata.

Po doběhu jsme si ještě trochu zafandili a jali se okounět v perfektně připraveném zázemí situovaném v areálu pohostinství Staré školy. Záhy začal vydařený koncert skupiny Kalle. Ačkoliv Svěrák obvykle dává na domácí scéně přednost píše projektům ze stáje Františka Janečka, tentokrát jsme udělali výjimku.

Po chvíli nám Marek oznámil, že Ježour je pěkně vyřízenej a že dostal koliku. Pousmáli jsme se tomuto domnělému martinologickému vtipu (neboť seriál Doktor Martin je ve Svěráku často diskutovaným tématem). Po chvíli se ale ukázalo, že Ježoura břicho skutečně bolí, a že si jakožto opravdový doktor (ne jako jízlivej Donutil) diagnostikoval tzv. koliku závodních koní. Marek jej proto dopravil do nemocnice, kde mu od ní odpomohli. I my ostatní jsme se odebrali domů a budeme se těšit na další ročník.

 

Výsledky: jméno, čas (umístění/umístění v kategorii)

Ježek, 39:46 (6./6.)
Vojta, 45:50 (30./21.)
Vít, 46:46 (39./25.)
Míra, 48:21 (51./31.)
Marek, 50:40 (63./35.)
Markéta, 53:38 (77./9.)
Valerie, 55:25 (92./12.)

Kompletní výsledky zde.

Vojta Starý

Proč to neříct hned ze začátku – ne vždy ty závody „chutnají“. Pivečko po nich, to jo, ale ta hlava a nohy se prostě někdy nesejdou. Jako třeba na třiadvacátém ročníku netradičnějšího závodu dvojic na 10 km v pražské Hostivaři, kdy se běžci střídají po 1 km. Své o tom vědí Ježek s Ondrou, kteří po klepci z minulého ročníku ten letošní radši vynechali a nechali mě s Honzou barvy Svěráku hájit samotné.

První zářijový víkend nabízel celou řadu na první pohled sympatických pouťáků, a tak bylo nasnadě nějaký ochutnat. Se Sedlem jsme koketovali s osmičkou v Lysé nad Labem, ale zrušený čtyřkilometrový side event a nabitá startovka v hlavním závodě nás odradily. Vyrazili jsme tedy na Sedlčansko, do vesnice Příčovy.

Závodní morálka visí na konci léta velmi nízko. Týden intenzivních apelací na různých spolkových úrovních (one-to-Míša; one-to-Píša; potréningové hromadné, tzv. baštovské, apelace) nepřinesl nic. Nikdo mě nechtěl závodně podpořit v podniku s názvem Běh Zlončickou roklí. Nikoliv poprvé jsem pokrčil rameny a začal se na závod intenzivně připravovat. I vzhledem k tomu, že mě v neděli čekaly štafety dvojic v Hostivaři, jsem nakonec upnul pozornost k sedmičce, kterou vedle čtrnáctky a půlmaratonu zlončická akce nabízela.

Běžecký podnik ve středočeské obci Veltruby už nám v předchozích letech přinesl nejeden úspěch. Letos jsme tento příjemný závod doslova vybrakovali, pět ze šesti členů výpravy se totiž do Prahy vrátilo s medailí na krku.