V prvním lednovém týdnu jsme zavítali do hnízda oddílu TTT – golfového areálu v Hostivaři. Mezi zdejšími jamkami a jezírky, ve kterých se domácí přes zimu necudně rochní (říkají tomu prý otužování), byla lampiony vytyčena trať večerního závodu. Ta svou atraktivitou zlákala mimořádně velkou výpravu Svěráctva
Na závody jsme si kvůli covidu trochu odvykli a je třeba s tím něco dělat. Jako předseda se snažím jít příkladem a ukázat, že i v běžném pracovním pražském dni je možné si zazávodit, aniž by člověk musel ochuzovat práci či rodinu. Přesně takovou možnost totiž každý měsíc nabízí Ďáblická míle.
Běžecká sezona stojí jak vlak, nastal čas bilancování a proto jsem se pod tlakem předsedy klubu konečně odhodlal sepsat několik chybějících reportů ze závodů, jichž jsem se účastnil.
„Doufám, že rozvolňování bude pokračovat a tento report bude v budoucnu jen drobným mementem doby, co už snad nikdy v takové míře nenastane!“ – psal jsem v květnu 2020 v dobré víře, že nejhorší pandemické časy spojené s hajzlíkem covid-19 jsou za námi a v budoucnu budeme závodit třeba trochu s tvrdšími opatřeními, ale na tu startovní čáru se zkrátka budeme stavět „bez problémů“. Inu, nejen doktorka Peková se šeredně mýlila…
Na Petřín jsme se kromě první účasti v roce 2013, kdy jsme se sešli čtyři plus Ježour ještě jako slávista, vypravovali vždy ve dvou nebo ve třech, ať už se psal rok 2014, 2016, 2017 či 2018. Prostě tvrdý závod ve zvláštní dobu (startuje se v neděli v 9 ráno). To, co se děje v posledních dvou letech, už je ale opravdu bída. Loni jsme spadli na úplné dno, kdy se vzhůru na rozhlednu vypravil jen Ježour a ani se neobtěžoval to zdokumentovat. Letos startovní pole čítalo zas jen jednoho svěráka, ale alespoň si o tom něco přečtete.
Je sobota ráno, dávám si malé kafe s lehkou snídaní, aby člověk na startu nebyl příliš těžkej a od počátku se hodil do klidu. Přeci taky trochu makal, tak proč si to teď kazit. Souputníci ze Svěráku i další v tu chvíli běžečtí soupeři mě momentálně nezajímají, soustředím se jen na výstřel/povel/křik, že se můžeme vydat na trať. 3. 2. 1…
Seriál Běhej s námi jsem loni v prvním ročníku zachytil až v jeho posledním závodě – Úněticích. Vzhledem k tomu, že seriál vymetá dědiny na dohled od Řeže – byť přes řeku (Statenice, Suchdol, Únětice, Tuchoměřice) – rozhodl jsem se letos, že ho absolvuji celý. Jednak jsou to krosy přesně o té délce, co mám rád, jednak jsou skvěle zorganizované a nechybí tam únětické pivo – a také první tři v celkovém hodnocení čeká prize money. A co si budeme povídat – klubová kasa by měla bobtnat;-)
Už potřetí Svěrák postavil své figurky na šachovnici Lampiónového běhu. Oproti skromné partii v roce 2018 a tzv. zimní ofenzivě o rok později jsme to tentokrát rozložili někde mezi. Čechrat pažit hostivařského golfiště se jali matador podniku Starej Vojťák s chotí Valerií, poeta s jemnou duší Mára, který své pravé já ve výsledkové listině raději ukryl pod pseudonymem „Jechura“, a já.
To je tak, když si zaplatíte startovné na první adventní neděli a pak zjistíte, že se běží v lesích sto kilometrů od Frankfurtu a nemáte se tam jak dostat.
Cílová čára je pro někoho vysvobozením z fyzických útrap, které už nikdy (= do prvního piva/ionťáku na vzpamatování) nechce zažít, pro jiného bod, ženoucí závoďáka/závoďačku, aby ze sebe vydal to nejlepší a užil si čas, kdy dělá to, co má nejvíc rád. Při pohledu na součet mých závodů z letošního roku, ze kterých dlužím report a na kterých jsem hájil povětšinou svěrácké barvy sám, je zřejmé, do které skupiny patřím. Ber následující text, běžecký i neběžecký čtenáři, jako krátké recenze či tipy na příští rok – většina závodů je pěkně „zajetých“ a nabízejí kvalitní masovou i komornější zábavu, která hravě konkuruje válečce na pláži v Chorvatsku.