Povedlo se to skvostně! Jubilejní dvacátý pátý pražský maraton přilákal na start trojici Svěráků s rozličnými ambicemi. David chtěl běžet sakra rychle. Já jsem chtěl běžet nad svoje možnosti. A Novej Vojta nám připomněl, že běhat se má taky pro radost, nikoli pouze pro placky či osobáky.
Poté, co jsem minulý rok nemohla kvůli nepřízni počasí odstartovat na Transgrancanaria maratonu a běžela jsem kratší- Promo trať, jsem se tento rok rozhodla vrátit a výzvu zdolat. Abych se moc neflákala, neboť zahálka je matka hříchu a následné neřesti, rozhodla jsem se pro Advanced trail (67 km/+2300m).
Tenhle výlet se hodně povedl! Mirek počátkem léta přešel na detašované pracoviště trenéra Ježka a jal se pod jeho jeho přísným vedením polykat nechutné tréninkové dávky. Cíl byl jasný: premiérový půlmaraton zaběhnout zatraceně rychle.
Komu by se chtělo v neděli ráno vyspávat do dvanácti, když může vstávat v půl pátý? Zaběhnout si Gelita Trail Marathon v Heidelbergu, s převýšením kilometr a půl. Náležitě si užít krásné výhledy po okolí, poklábosit si s židem a k tomu si dát pár piv.
Ten okamžik asi musí nastat v životě každého vytrvalostního běžce. Prostě si tak běháte a běháte a najednou vás napadne, že byste mohli zkusit, co že to obnáší ona královská trať. Klubově jsme se nádherně vyhecovali, takže jsme se premiérově přihlásili na maratonský závod já, Ježek a Mára. Přičemž nás jako maratonské novice doplnili na pražské trati i ostřílenější souputníci v podobě Sedla a Ireny.
Když jsem v srpnu začínal trénink na podzimní desítku, vyhlédl jsem si saskou metropoli jako ideální cíl. Není to daleko, poloha na Labi zaručuje příjemnou rovinu a prestiž tamního maratonu, v rámci kterého se desítka běží, zase jistotu solidní organizace a v porovnání třeba s Berlínem ještě pořád „lidskou“ velikost. To Irena zase plánovala pokořit na podzim svůj první maraton a Drážďany jí přesně sedly do noty.