Zimní příprava je v plném proudu a svěráci se tradičně vydali směr Liberec na druhé zimní soustředění, tentokráte okořeněné závodem v sousedním Jablonci v rámci Memoriálu Karla Líbala.

S Honzou jsme se drali na dálnici skrz ucpanou Prahu skoro hodinu a štrádovali jsme to přímo na Jablonec, kde v tamní hale sestoupil Ježíš z kříže a věnoval nám klíč od nebeské brány v libereckých lesích – ano, opět jsme využili ubytování v legendární boudě, která stále smrdí jako nohy, na druhou stranu to tam má zkrátka štávu.

Na boudě nás již čekala skupinka Vít, Markéta a Miras. Rychle se převléknout a vyrazit ještě před večeří na regeklus. Ovšem moc regeneráční to nebylo, neb pan Sedláček si zjevně usmyslel nás minimálně zmrzačit a černočernou tmou nás táhl skrz lesní pěšiny, kde se blbě běhá i za denního světla, natož jen s čelovkama. Taky jsem se hned romázl o první kořen a jal jsem se intenzivně myslet na kořenového vězně Zdenu a hlavně jsem se vzteky málem pochcal.

Nakonec jsme doběhli všichni bez větších zranění, rychle do čistého a na kvalitní večeři. Při čekání na tram jsme dost promrzli, proto se hodilo, že tramvaják, z něhož se vyklubal homosexuální Bodiho spolužák z gymplu (protože v Liberci musíš mít minimálně gympl, abys mohl řídit tramvaj), měl v kabině pěkně teploučko. Honza nás následně seznámil i s historkou o dalším Bodiho homospolužákovi, který našemu spřátelenému atletovi dokonce nabízel, jestli nechce točit gayporno. Bodi prý odmítl – konstatujme, že je to škoda, protože s uměleckým jménem Jacob Hoňbodi se mohl stát legendou oboru.

Večeři jsme spásali v oblíbeném Blackhorsu. S vědomím, že v sobotu nás zničí halová trojka, jsem si dokonce jak úchyl dal dietní kuře, ale pak jsem stějně spolu  ostatními začal kupit jednu dietní chybu za druhou. Z Blackhorsu jsme se přesunuli na „ještě jednu skleničku“ do ZOObaru a to byla zkáza. Jedno šáňo by se ještě sneslo, nikoli však další dvě + maximojito pro šest (ale nekup to, když to stojí jen tři stovky) – nutno podotknout, že hlavní přísadou mojita v liberci je překvapivě jablečný džus, zřejmě tam plní funkci máty. Vít pak ještě místní omladině zabavil selfietyč, abychom měli hodně fotopamátek. Pěšky jsme pak půlnoci dobelhali do boudy a pro sichr jsme ještě vylemtali pár lahví vína, aby nám sobotní závod skutečně chutnal.

Ráno jsme nebyli ideálně svěží, ale zdevastovaní také ne. Kafíčko před tramvají směr Jablonec velmi pomohlo, Miras pak před závodem chytře vypil litr mlíka na ex a v tramvaji dělal vše pro to, aby si nás nikdo nevšiml.

V Jablonci nás čekala hala s neobvyklým třísetmetrovým okruhem a něm nás čekalo nepříjemných deset kol. Zkušeně jsem si šel pro rady k Vítkovi Pavlištovi, který Memoriál s přehledem vyhrál v čase 8:33 a byla to krásná podíváná. Na mě již v mém rozběhu tak pěkný pohled nebyl, prvních šest kol ještě šlo a držel jsem tempo. Poslední čtyři kola už jsem ale předpisově vyšuměl a rozloučil se s časem lehce nad 12 minut. Oči se mi zalily slzami, jenže máma byla moc daleko. Do cíle jsem docupital jak mentálně retardovaná srnka, se kterou si ostatní srnky nechtějí hrát.

Když se mi vrátilo vědomí a přestal jsem vidět třikrát, jal jsem se utápět žal v alkoholu a velmi jsem přivítal, že pro závodníky bylo pivko zdarma – akorát paní asi moc nechápala, co je to za sportovce, když si každých deset minut natáčí další a další pohár. Pochopitelně jsem hlasitě podporoval své svěřence v jejich boji s tratí. Miras se na ovále taktéž protrápil, ovšem Vít naopak příjemně zasvítil a Honzovi chybělo k času pod deset minut jen pár sekund.

Po závodech jsme se rozdělili – Honza s Vítem a Markétou zvolili příjemný horský přeběh do Liberce, já s Mirkem jsme zvolili pití Lambrusca v tramvaji a po návratu do boudy jsme se jen lehce vyklusali a přešli na vínko.

Odpoledne se pak skupina rozrostla o Ondru s Ježourem, kterým se úplně nelíbil kopcovitý výběh, který jim Honza doporučil a dále o Terku s Eliškou. Tahla velká banda pak zamířila do bazénu za výřivkou, knajpovym chodníkem, tobogánem, saunou a alžírskou kávou. Výbornou večeři splnila restaurace vzducholoď, Vít nás při posezení královsky pobavil příběhem o svém študentovi z programování, který s oblibou pojmenovává složky v počítači „plynová komora“ a po Vítově napomenutí to laskavě přejmenoval na mrdku.

Z večeře jsme logicky směřovali směr Zanzibar, ač nás taxikář odrazoval, že v deset tam nikdo nebude, ale mýlil se – byli jsme tam my a parket nám patřil a našemu nájezdu neodolalo žádné šampíčko a nějaká ta tequila.

V neděli jsme již jen vyklidili boudu, s Honzou a Terkou jsme si ještě střihli výlet lanovkou na Ještěd, což byl výbornej nápad, protože nahoře byla viditelnost asi půl metru. Holt sever je drsný kraj.