Na začátku jara plenil náš oddíl lesy a hvozdy na severu Prahy. Takt spanilým jízdám udával předseda Sedláček, zatímco svěrácká družina kolem něj procházela obměnami. Po dvou sabzárnách v Ďábličáku a Čimičáku přišel na sklonku dubna na řadu Jarní běh Ďáblickým hájem, svého času pravidelná položka v týmovém závodním kalendáři.
Podzimní sezóna loňského roku byla slušně rozběhnutá, leč účast na závodech nebyla z naší strany nijak valná, lepší časy byly a snad ještě budou. Předsedy se stále drží lety pilované instinkty – monitoruje termínovku a sonduje závody, kde by mohl uzmout místo na pódiu. Když mu do oka padl kratší kros Suchdol běží, začal verbovat i nás ostatní. Po letech jsem seznal, že i já bych měl vyvětrat závodní úbor a takě spojit příjemné s užitečným a dostat na závod i vlastní ratolesti. S verbováním jsem uspěl podobně jako předseda, a tak jsem v nedělním ránu fasoval v suchdolské komunitní zahradě rovnou tři závodní čísla.
Po vydařeném Čimičáku, kdy mi ukázal záda jenom David, jsem se na další klání v severních hvozdech velmi těšil. Původní ambice doběhnout na start sabzáckého Ďábličáku z domova se rozplynula v náročném pracovním dni, nakonec jsem ale v rozumném předstihu přeci jen zazvonil u Bodiho, zeptal se, jestli může jít ven, a pak už jsme oba vyběhli směr start.
Covidová pandemie všechny běžce pořádně potrápila. Rušily se závody a do toho přibývala kila. Nedostatek pohybu na home officu, zákazy vycházení, ztráta motivace i bohulibé iniciativy jako Zachraň pivo se ve formě některých běžců našeho klubu projevily více než by jeden chtěl. Navíc s příchodem radostných rodičovských povinností se najednou přestalo dostávat času na tréninky.
V prvním lednovém týdnu jsme zavítali do hnízda oddílu TTT – golfového areálu v Hostivaři. Mezi zdejšími jamkami a jezírky, ve kterých se domácí přes zimu necudně rochní (říkají tomu prý otužování), byla lampiony vytyčena trať večerního závodu. Ta svou atraktivitou zlákala mimořádně velkou výpravu Svěráctva
Na závody jsme si kvůli covidu trochu odvykli a je třeba s tím něco dělat. Jako předseda se snažím jít příkladem a ukázat, že i v běžném pracovním pražském dni je možné si zazávodit, aniž by člověk musel ochuzovat práci či rodinu. Přesně takovou možnost totiž každý měsíc nabízí Ďáblická míle.
Běžecká sezona stojí jak vlak, nastal čas bilancování a proto jsem se pod tlakem předsedy klubu konečně odhodlal sepsat několik chybějících reportů ze závodů, jichž jsem se účastnil.
„Doufám, že rozvolňování bude pokračovat a tento report bude v budoucnu jen drobným mementem doby, co už snad nikdy v takové míře nenastane!“ – psal jsem v květnu 2020 v dobré víře, že nejhorší pandemické časy spojené s hajzlíkem covid-19 jsou za námi a v budoucnu budeme závodit třeba trochu s tvrdšími opatřeními, ale na tu startovní čáru se zkrátka budeme stavět „bez problémů“. Inu, nejen doktorka Peková se šeredně mýlila…
Na Petřín jsme se kromě první účasti v roce 2013, kdy jsme se sešli čtyři plus Ježour ještě jako slávista, vypravovali vždy ve dvou nebo ve třech, ať už se psal rok 2014, 2016, 2017 či 2018. Prostě tvrdý závod ve zvláštní dobu (startuje se v neděli v 9 ráno). To, co se děje v posledních dvou letech, už je ale opravdu bída. Loni jsme spadli na úplné dno, kdy se vzhůru na rozhlednu vypravil jen Ježour a ani se neobtěžoval to zdokumentovat. Letos startovní pole čítalo zas jen jednoho svěráka, ale alespoň si o tom něco přečtete.
Je sobota ráno, dávám si malé kafe s lehkou snídaní, aby člověk na startu nebyl příliš těžkej a od počátku se hodil do klidu. Přeci taky trochu makal, tak proč si to teď kazit. Souputníci ze Svěráku i další v tu chvíli běžečtí soupeři mě momentálně nezajímají, soustředím se jen na výstřel/povel/křik, že se můžeme vydat na trať. 3. 2. 1…