V krásném slunečném počasí jsem spolu s kustodem Jakubem H. opustil Prahu a jel hájit svěrácké barvy na Memoriál Karla Líbala do jablonecké haly. V duchu jsem doufal, že i přestože jsou krátké rychlé úseky to poslední, co jsem v poslední době běhal, mohl bych na trojce nějakou rychlost vyhrabat a stlačit čas pod deset minut.

Hala byla téměř plná a každou chvíli jsme s Boďasem zdravili kamarády a známé z dob našeho působení ve Slovanu. Někteří matadoři jako Petr „Bóža“ Lajtkep nebo Dušan „Mistr“ Podroužek vypadají pořád stejně, a přestože točí naplno už pětadvacet let, furt si mě mažou na chleba stejně silnou vrstvou jako Mára na Cyrilově běhu. Jelikož se na Líbalovi startuje od nejpomalejších běhů k nejrychlejším, měl jsem dost času osahat si tartan a poklábosit s kdekým. Stan jsem rozbil vedle svého dalšího exkolegy a favorita závodu Víta Pavlišty, abych okoukal nějaké ty extraligové předzávodní frajeřinky. Zanedlouho okolo provlál Luboš Gaisl, jablonecký odchovanec a další žhavý kandidát na vítězství. O několik metrů dál jsem zahlédl nestárnoucího Jiřího Milera, který si celý Svěrák i další závodníky povodil na Dačického 12 v Kutné Hoře. Čtvrtou dráhu brousili i strach nahánějící mladíci z extraligové Hvězdy Pardubice, kteří byli v Jizerkách na soustředění a Líbala si dávali jako takovou přípravnou třešničku. Shrnuto a podtrženo, byl jsem velmi rád, že jsem byl zařazen podle času do druhého nejrychlejšího rozběhu, protože v tom prvním bych vlál jako standarta nad Hradem.

Na lavičce seděl i Jan „Šulda“ Schulhof, takový liberecký enšpígl a něco jako slovaňácký Mára, takže bylo jasné, že se nudit nebudeme – a taky ne. V nejpomalejším rozběhu, kde s deseti koly bojovali ti největší „dědci a báby“, výjimkou nebyl ani rok narození 1935, a také rekreační běžci, se totiž na start postavil i jeden z vytrvaleckých trenérů – Milan Ševčík. Tento borec se vyznačuje tím, že trénuje ve Slovanu konkurenční vytrvaleckou divizi, než je ta Schulhofova, Pavlištova a než byla ta moje (koučovaná Janem Šebelkou a předtím Mirko Gräfem), pročež se stává terčem všelijakých vtípků a štulců pod žebra od svěřenců druhé grupy. Nepřidává mu ani image věčného remcala. Když proto začal kroužit kola v tempu lehce pod 5 minut na kilák (což je v 64 letech tempo, proti kterému nelze nic namítat), ozývaly se kousek ode mě hlášky jako „Milane, klusat se chodí ven“ nebo „Ty vole, von snad jde první závody“, případně – po doběhu závodu – „On se tam promenuje jak nějakej dorostenec.“

Jak se blížil můj rozběh, začaly se mi potit hřeby na tretrách. Po výstřelu jsem se zkušeně proloktoval do vnitřní lajny a nasadil tempo, které jsem plánoval sveřepě držet až do konce závodu – žádný blbnutí, žádný hraní si na zajíce, prostě jako mašina. Mašina ale byla zatuhlá, cítil jsem objem uplynulých dní, čtvrteční tělárnu a pociťoval krutou pravdu: rychlost tam není. V duchu jsem litoval, že jsem se takhle vyhecoval a místo tréninku na desítky a půlmaraton blbnu na dráze na trati, kterou jsem běžel naposledy na MČR dorostenců v Opavě před jedenácti lety (kdy jsem na tuto trať trénoval a běhal ji pod 9: 40). Do patnáctikoule jsem držel stanovené tempo minuta na kolo, pak už jsem ale začal systematicky tuhnout a poslední kola jsem točil okolo 1:03. Výsledný čas 10:14:02, žádná sláva.

Oko diváka ale můj rozběh, kde vítěz běžel 9:36, bralo jen jako takový menší předkrm. V prvním běhu šel totiž i ten nejpomalejší 9:26. Skutečnou atletikou byl souboj prvních čtyř borců, mezi kterými nechyběl Víťa Pavlišta ani Luboš Gaisl, až do cílové rovinky nebylo jasné, jak vše dopadne, a doslova o bradavky nakonec vyhrál jedenadvacetiletý pardubický Jan Janů, který Víťu porazil o pouhých 6 setin. Čas vítěze 8:38:82.

Líbal byl krásným běžeckým zážitkem, řekl bych, že se příští rok – už kvůli té atmosféře – zase nechám zblbnout a poběžím. Doufám, že už nebudu ze Svěráku jediný, Líbal nabízí rozběh pro každou výkonnost, letos jich bylo šest.

H.