Zimní příprava není nic, na co by se běžec těšil. Většinou se sám toulá tmou a připisuje do svého tréninkového deníčku kilometr za kilometrem. Do závodního trikotu se začínali pouštět moli, a tak jsem se namísto zakoupení naftalínu rozhodl dres provětrat na svém prvním letošním závodu.  Nohy a vůli jsem prověřil úvodním podnikem seriálu běhu do vrchu, který tradičně pořádá sdružení Kopec. K hanbě oddílu jako jediný ve fialovo-šedých barvách.

Zima je letos k běžcům velmi vstřícná, a tak únor zatím vládne spíše úřednicky, než že by uplatňoval svou tvrdou ruku. To samozřejmě vůbec není na škodu, a tak jsme se mohli spolu s Ježkem cestou vlakem těšit v podstatě na jarní prověrku. Ranní spoj z Prahy do Čerčan byl vůbec zaplněn hlavně běžci a měli jsme tak možnost nenápadně poslouchat detaily z přípravy, které si sdělovali konkurenti.

Vlak dorazil k čerčanskému perónu okolo desáté, tedy hodinu před startem. Bez stresu jsme se v zázemí základní školy stihli zapsat, převléct a následně i rozklusat. Ježek opět nahlásil jako domovský oddíl Slavii, ale aspoň už nechal doma trikot s hvězdou a vyběhl v neutrálním dresu – první krok k přestupu do Svěráku.

Krátce před startem dorazil na místo i šéftrenér Honza a s ním Míša, jíž bohužel brzdí v přípravě náročné zaměstnání. Nicméně oba odvedli skvělou kustodskou práci a jejich přítomnost mezi fanoušky mi dodala sílu, když už jsem se nemohl opřít o kolegy přímo v závodu.

Samotný průběh tohoto podniku začal lehce pozdním příchodem do startovního prostoru, čímž jsme přišli o prémiové startovní pozice. Tato „taktika“ ale měla i své pozitivum: po celý závod jsem povětšinou své soupeře předbíhal a psychiku mi nenahlodávali vlčáci, kteří by mě ve stoupání trhali jak papír.

Začátek závodu byl k účastníkům hodně vlídný, první kilometr byl jen lehce zvlněný. Od zkušenějších soupeřů jsem na startu zaslechl, že nejhorší úsek je u hřbitova. U hřbitovní zdi jsem se cítil dobře a zdolával jednoho běžce za druhým, bohužel jsem při své premiérové účasti nemohl tušit, že toto prudké stoupání se bude táhnout v délce okolo jednoho kilometru, ke konci jsem si trochu musel hrábnout do rezervoáru sil. Pak ale naštěstí přišla už mírnější polovina výběhu, kdy mírně zvlněný profil narušovaly občasné kratší prudší pasáže. A člověk se stihl i pokochat výhledy do malebné krajiny.

Celkově tak tuto prověrku hodnotím kladně. Dokázal jsem překonat kritické úseky a navíc jsem se pěkně rozbaloval v rovinatějších pasážích. Jelikož nejsem specializovaný vrchař a šel jsem do závodu z plné přípravy, beru čas těsně pod 24 minut jako velice uspokojivý (trať měla délku 4,34 kilometru a převýšení 255 metrů). Ježek to zvládl lehce nad 20 minut. Ke spokojenosti přispěl i fakt, že jsem se hezky vydal, ale nezničil.

Jednou z výhod běhů do vrchu je skutečnost, že se z kopce musíte dostat zase zpátky dolů. Takže jsme na úkor rychlého hašení žízně nepřišli o kvalitní vyklusání. Nicméně na zasloužené pivečko a obídek samozřejmě došlo. Zasedli jsme do restaurace v místním kulturáku a popíjeli nápoj produkovaný v nedalekém Vysokém Chlumci o zajímavé voltáži 10,7 stupňů. V areálu kulturního domu probíhala i prodejní výstava bot a vzhledem ke šmrncovnímu oděvu a líčení paní vrchní, jsme tak Čerčany obdařili přiléhavým přízviskem „středočeská Paříž“.

Celkově se tak jednalo o velmi vydařený závodní výlet. Jedinou kaňkou byla chabá účast dresů SK Svěrák na trati. I přes slabou morálku souputníků jsem ale spokojený se svým vstupem do další závodní sezóny a doufám, že má výkonnost ještě půjde nahoru.

Ondřej