Termín dalšího soustředění u Máry na chatě ve Vysokém nad Jizerou jsme naplánovali pěkně s předstihem na půli května, a těšili jsme se proto na příjemné jarní počasí, rozkvetlé louky a svěží vzduch horského prostředí. Jen co jsme ale v pátek večer nastoupili do aut, spustily se první kapky deště, a předznamenaly tak hlavní rys plánovaných tréninků. Mokro, bahno a místy silný déšť.

Zatím nesvěrák Kuba neodolal a vše zmíněné okusil ještě v pátek v pozdních večerních hodinách. Přiznám se, že když jsme ho v hustém dešti, silném větru a v pro Pražáka nevídaně černé tmě vysazovali z auta deset kilometrů od Vysokého nad Jizerou, neměla jsem nejlepší pocit. Kuba se ale s těžkými podmínkami popasoval a kolem jedenácté hodiny se připojil ke zbytku osazenstva chaty, které již v klidu popíjelo dobré víno a pivo v teple u kamen. Zatím šlo o Terku, Míšu, Markétu, Honzu a Marka. Na přetřes přišla již tradiční oblíbená témata, která není třeba příliš rozebírat. Absentérům se opět dostalo slušného prostoru, Honza nám pak taky odhalil plánovaný harmonogram soustředění.

Ten jsme zahájili v sobotu vcelku brzy dopoledne. Drželi jsme se plánu a po vydatné snídani jsme se ve svěráckých bundách sešli na terase před chatou už krátce po půl jedenácté. Počasí nás příjemně překvapilo. Po celou dobu třináctikilometrového běhu, který jsme absolvovali (až na Boďase) všichni pěkně pospolu, bylo relativně pěkně (čili nepršelo), a mohli jsme se tak kochat krásami v okolí řeky Jizery.

Po návratu na chatu se počet účastníků soustředění začal pěkně rozrůstat. Vojta s Valerií a Vítkem nelenili a hned po příjezdu šli někam běhat. Akorát na oběd pak dorazil i Ondra s Ježkem. Výbornými špagetami s rajčatovou omáčkou ale okázale pohrdli s tím, že už měli nějakou zdravou dobrotu v „mekáči“.

Během oběda se pak venku spustil vytrvalý déšť. Členové Svěráku však nejsou z cukru a něco takového nás nemohlo odradit od poctivého absolvování odpolední fáze. Pro tu Honza připravil některým již dobře známá tempová kolečka nedaleko od chaty. Nutno říct, že podmínky byly skutečně náročné a zastrašily by leckterého profesionálního vojáka.

O to víc jsme se po náročném dni všichni těšili na večer do restaurace v Jilemnici. Předtím jsme se ještě od doktora Ježka naučili pár užitečných cviků – především pak „píďalkování“, díky němuž se prý dá předejít platfusu, na který máme skoro všichni pěkně zaděláno. Vojta s Valerií se pak už vypravili zpátky do Prahy.

A o požitek z masa připraveného na lávovém kameni jsem málem byla připravena i já. Šok, jaký jsem zažila při odjezdu do Jilemnice, jsem doteď znala jen ze slavného vyprávění kořenového vězně, známé „báby pod kořenem“. Teď už bych se jejímu dramatickému líčení situace tolik nesmála. Ocitla jsem se zamčená v chatě a nebylo cesty ven. Z okna jsem pozorovala odjíždějící auta kamarádů, ale přes tlusté zdi jsem na ně nemohla zavolat (jo, kamarádi báby byli taky přeci kousek). Snažila jsem se promítnout možnosti únikových cest – nejjednodušší se zdál být východ oknem. Nakonec jsem zachovala chladnou hlavu a rozhodla se spojit se s ujíždějícími svěráky mobilem. Co tomu ale čert nechtěl, nikdo na mé opakované volání nereagoval. Pomalu jsem se smiřovala s výhlídkou osamocené noci v chatě, když v tom se pro mě přeci jen jedno z aut vrátilo. Mohla jsem si tak společně s ostatními vychutnat lahodné pokrmy pana vedoucího.

Dobře najezení jsme se kolem půlnoci vrátili na ubikaci a mohli jsme konečně popustit uzdu tradičním pěveckým choutkám. Společně jsme si tak zanotovali většinu všech dobrých fláků od bratrů Nedvědů a podobných hvězd trampské scény. Vedle vína jsme si dopřáli i takové luxusní drinky, jakým je třeba po domácku vyrobené baileys (recept bohužel nemůžu prozradit, jelikož Ondra s Honzou s ním mají ambiciózní podnikatelský záměr).

Ráno jsme všichni čile vstali natěšení na další běžecký zážitek. Počasí se opět umoudřilo, některým dokonce uschnuly boty a jiné části výbavy, a vypravili jsme se proto běhat na hranice s Polskem. Auta jsme nechali na Jizerce a vyběhli jsme krásnou stezkou podél Jizery/Izery do Polska. Po sedmi kilometrech jsme se občerstvili v bývalé osadě Wielka Izera. Vynikající boršč a kulajdu jsme zapili polským pivem, a zpátky se nám tak běželo samo.

Tak se nám to soustředění zase pěkně vyvedlo.

Markéta