V klubovém závodním kalendáři je toto léto položek jako šafránu. Proto druhou srpnovou sobotu vyrazila do Kutné Hory i naše výprava, aby tam navázala na loňskou účast na běhu Dačického 12.
Jak už je naším dobrým zvykem, složení výpravy nebylo jasné do poslední chvíle. Z loňské čtveřice vypadl Vít, který jako správný hipster z Jižáku dal přednost houbaření, nahradil jej tak Mára, jenž zaslouží ocenit coby účastnický držák. Minutu po dvanácté si omluvenku vystavila předsedkyně, dívčí element tak reprezentovala pouze Valerie. Internacionální štempl pak zvýraznil francouzský legionář Patrick.
Pro účely transportu jsme se rozdělili dvou skupin. Mě a Patricka nechal Vojta čekat na parkovišti pankráckého Bauhausu, kde jsme pár minut po otvíračce mohli sledovat příjezdy natěšených fachmanů a nahlédnout tak na fenomén českého kutilství. V autě pak Vojta vyčaroval sluníčkovou atmosféru novými Liars a mně tak nasadil do hlavy mentální soundtrack pro nadcházející závod. To Honza a Marek alias dvojka ze Šnekolendu jeli vlakem a na kutnohorském hlaváku si neuvědomili, že by mohli přestoupit na lokálku do centra. Byli tak nuceni na startplac mašírovat pěšmo. Cesta je zavedla i do okolí bájné tabačky Philipa Morrise, což zejména Máru výrazně nakoplo.
Předzávodní formality proběhly hladce a už před startem bylo jasné, že pořadatelům po roce přibylo nejen závodníků, ale i stupňů Celsia. Zatímco loni panovalo příjemné slunečno, letos už se počasí přehouplo do kategorie tropické vedro. Naštěstí závodníky čekala v půlce trati občerstvovačka a v Bylanech domorodec se zahradní hadicí. Pár zádrhelů na startu pak pořadatelé rozsekli Occamovou břitvou. Nepřítomnou startovní pistoli nahradil slovní odpočet a na zpožděný vlak, s jehož zatroubením se mělo vystartovat, se zkrátka nečekalo. Samozřejmě zafungoval zákon schválnosti a vedoucí závodníci se pak museli na jediném přejezdu na trati na chvíli zastavit, aby neskončili pod koly místního motoráku. Trať nezbývá než pochvalit – dobře značená, atraktivně vedená, tak akorát členitá, jen neúprosné vedro ji posunulo do těžší kategorie.
V závodním poli jsme se neztratili. Honza obhájil umístění v první desítce, Radek si vylepšil loňský čas o minutu a čtvrt a spolu s Vojtěchem, který se teď specializuje na kratší vzdálenosti, skončili ve třetí desítce. Patrick si to vypočítal téměř přesně na hodinu a po únětické bahenní koupeli si v českých závodních luzích užívá vpravdě extrémní podmínky. Mára doplatil na opulentní večeři v podobě rustikální bagety a do tempa se dostal, až když nonšalantně odhodil nepotřebnou zátěž. Do opravdového rauše jej pak uvrhla panelovka do Bylan – kousek domovských Kobylis ve středních Čechách. Valerie se výborně popasovala se vzdáleností, kterou ještě neběžela, do cíle doběhla s úsměvem na rtech a v lepší polovině ženského pořadí.
V cílovém prostoru jsme si pak znalecky vyměňovali zkušenosti, sledovali finiš zbytku závodního pole a užívali bohatého občerstvení, kdy zejména autor zápisu musel potlačovat silný instinkt člena holubí letky. Obvyklý kolorit okořenily nejdříve zvěsti o zdravotních problémech některých účastníků na trati a nakonec i sanitka v cílovém prostoru – podle všeho vše dobře skončilo, v což samozřejmě pevně věříme.
Při vyhodnocování výsledků se pak závodními kuloáry šířily zvěsti a signály, že bychom mohli navázat na únětický triumf a připsat si vavřín v soutěži týmů, čemuž nasvědčoval i krátký pohled do výsledků. Nakonec k tomu nedošlo, když byl oceněn tým s kvalitnějšími závodníky než my. V oficiální výsledkové listině je však tým restaurace Na Valech uveden pouze jednou, což může zavdávat příčinu ke spekulacím. Zvažovali jsme, jestli neprovést nějakou bafuňářskou peltovinu (ostatně specialistu z regionu bychom měli) a být za kazisvěty, ale nakonec jsme zůstali Rychlými šípy.
Nakonec došlo k rozdělení výpravy a část odešla na oběd do místního podniku, kde pak závodem dojatý Marek vysekával přednášky na témata jako Poetika Belmondových filmů či Kouzlo divizního fotbalu. Po problémech se sháněním lahváčů na regionálních nádražích a ve vlacích ČD jsme pak byli nuceni výpravu ukončit až v Pivovarském klubu na Florenci, aby bylo všem náležitostem učiněno zadost.
