Motto:
Pro jedno pitomý místo, pro pár vteřin slávy,
podved jsem všechno, o čem Dušín si sní,
teď je mi to líto…

Za cigaretovým dýmem hustým tak, že by se dal krájet, leží městečko Kuberov. Z dálky už muezíni vítají poutníky a brazilská samba pak návštěvníka zcela pohltí. Tu sychravou srpnovou neděli jsem ale na sever nemířil, abych se účastil předčítání koránu, ani abych si užil to naše malé české Rio. Vydal jsem se hájit barvy Svěráku na záludný krosový půlmaraton, jehož první ročník se měl poslední prázdninový den uskutečnit.

V předvečer závodu jsem šel zkouknout, jak se běhá desítka pod 30 a doufal jsem, že mi pohled na Víťu Pavlištu a následné klábosení u piva s tímto slovaňáckým borcem přinesou do závodu štěstí.

Ráno bylo deštivé a po celý den se na tom nic nezměnilo. Než jsem došel od auta na místo startu, byl jsem durch. Když si pořadatel vylezl v zámeckém parku na lavičku, aby překřičel zhruba stovku startujících a jal se snad dvacet minut vykládat o záludnostech trati, v duchu jsem děkoval, že jsem už dvakrát zažil Cyrila a měl bych mít absolvované alespoň nějaké to orientační minimum. Ve chvíli, kdy řečník oznámil, že nemálo pasáží je označeno krepovým papírem, který tam byl ale rozvěšený v předvečer závodu (celou noc lilo), začal jsem mít nepříjemný pocit, že se asi něco stane.

Start. Na trať se vydaly dvě skupiny běžců. Desítkáři upalovali rovnou do vilové čtvrti, kde si dávná německá honorace stavěla skvostné – a občas i dost nevkusné – zámečky. Půlmaratonci si nejdřív střihli jeden okruh zámeckým parkem. Od začátku až na nějaký třetí kilometr jsem závod vedl a kromě udávání tempa jsem tedy musel v silném dešti i luštit rozpíjející se šipky a pátrat po rozpadajícím se krepáku. Před prvním stoupáním mě docvaknul budoucí „vítěz“ a na Doubravku, kde se k nám přidal třetí borec, jsme běželi spolu. Nutno dodat, že už na prvních pěti kilometrech jsme asi třikrát mírně zakufrovali. Naštěstí jsme běželi ve třech a tak někdo vždy toho špatně odbočivšího na chybu upozornil. Zhruba od desátého kilometru se ustálilo pořadí ve vedoucí trojici. První byl žlutý běžec, zhruba sto padesát metrů za ním vlál modrý dres a za dalších dvacet mohli diváci – kdyby na trati nějací byli – vidět svěrácký trikot. Prožili jsme v tomto rozložení nechutné táhlé pětikiometrové stoupání na Novou Ves, přeběh travnatého letiště (kdo někdy slyšel o letišti v Teplicích?) a v tomto pořadí jsme i vpadli do řetenického lesoparku.

A tam se to stalo. Mezí šestnáctým a osmnáctým kilometrem došlo k takzvanému teplickému podvodu, který vejde jistě do čítanek atletických recidivistů a mezi běžeckou galérkou bude se slzou v oku vzpomínán. Jak se později po doběhu ukázalo, modrý borec, který kvůli nepřehlednému terénu ztratil vedoucího běžce z dohledu, „přehlédl“ ostrou odbočku doprava a běžel stále rovně z kopce po hlavní cestě. Já, už dost vyčerpán, jsem se díval pouze na soupeře před sebou a po značení jsem se dávno neohlížel. Tak se stalo, že jsem o pár kilometrů dále, ve chvíli, kdy mé hodinky ukazovaly dvacet kilometrů, proťal cílovou pásku jako druhý v pořadí. Radostně jsem na Míšu v cíli gestikuloval, jak jsem šťastný, že jsem na bedně, že to není brambora. Když jsem se dozvěděl, že nejsem bronzový, ale stříbrný, začal jsem tušit, že není vše v pořádku. Šel jsem se modrého zeptat, jak je to možné, že žlutý ještě není v cíli, a dostalo se mi odpovědi: „не понимать“. Bylo dokonáno. Se čtyřminutovým zpožděním dorazil do cíle skutečný vítěz a jen velmi nechápavě se na nás díval. Z našich očí se dal vyčíst náznak studu, ale kdesi nad hlavami se nám vznášelo poselství: Se s tim smiř;-)

Jury byla seznámena se srdceryvným příběhem, ale rozhodla, že pořadí je takové, jaké je. Vyčerpaný a zaprasený od bláta jsem tak mohl vystoupat na nejvyšší stupínek v kategorii, protože nehledě na to, zda jsem byl celkově druhý nebo třetí, oba úhlavní nepřátelé byli přes 39.

Závod poznamenaný deštěm, blátem, neskutečnou pomalostí organizátora (na vyhlášení jsme čekali skoro dvě hodiny!) a kejklemi nejmenovaných závodníků, se – alespoň pro Svěrák – nadmíru vydařil. Máme další zlato a je jedno, jak už… 😉

H.