Nedělní rána v českém národu patří povětšinou dlouhému vyspávání ze sobotních bujarých pitek (protože v pátek to přeci nemohlo stačit). Zajímavou alternativou oproti sobotním šestnácti desítkám se ale ukázalo být nedělních šestnáct kilometrů v závodě City Trail Run Praha.

 

Jít v neděli ráno přes Letnou se může překvapivě zdát jako hororová cesta, protože kromě natřískaných tramvají jindy rušná místa v této lokalitě zela prázdnotou. Po dojezdu na start závodu pod pražským Petřínem, kde už křepčily a připravovaly se stovky běžeckých magorů, šlo všechno ráz na ráz. Okounět jsem nestačil, neb jsem přijel docela pozdě, provozovat humory jsem taky nemohl, neb nebylo s kým – ostatní Svěráci na tento závod hodili bobek. Prostě pech(-ek).

Samotný závod byl takový, no, jak to říci, zkrátka… super! První kilometr prudké stoupání nahoru na Petřín. Běh po Petříně, hustá mlha, takže viditelnost nulová. Loreta, Jelení příkop, stoupání na Letnou, proběh kolem „Stalina“, zrychlení přes Letenské náměstí a hurá už je člověk ve Stromovce. Na osmi kilometrech, v půlce údajně šestnáctikilometrové trati, mi hodinky měří 7,5 km, docela odchylka, trasa ale zatím nádherná.

Přeběh přes Vltavu, stoupání skrz vinice do lesíku kolem čerstvě probuzeného bezdomovce, který s krabicákem v jedné a se startkou v druhé ruce povzbuzuje. Díky, dědo. Hnusná mlha, na bohnický vyhlídce viditelnost nulová. Seběh, výběh, chvilku jdu, je to rychlejší. Předbíhám jednoho starce a zatáčím do dlouhé rovinky v léčebně v Bohnicích, kde už slyším Honzu Smetanu sršet ostrovtipem. Natáhnu ještě krok a cílem probíhám v oficiálním čase 01:11:58. Oproti předpokladům o osm minut rychlejší, kouknu se ale ještě jednou na svoje hodinky a tam vidím: 14,75 km. Výsledný čas tak beru jako mírně rozporuplný, byť samozřejmě pořádajícímu ČEZu věřím, že trasa byla naměřena podle regulí a pravidel. 🙂 Ono, místo v první stovce a jen dvacet minut za vítězným Pavlištou je vlastně docela fajn…