Amsterdam
pár bílejch vran
poletí až tam
kde se v barvách ztratí
Amsterdam
vím že se blíží
jako andělé
ať z nebe se snesou
a poví jak najít
Amsterdam

Najít Amsterdam, to byl ten nejmenší problém. Britský low-cost nás tam s Boďasem dopravil za 56 minut. Stejnou dobu trvá i poslech alba Amsterdam, jež v roce 1995 nahrála Ilona Csáková, která se spolu s Heidi Janků s oblibou objevovala ve snech náctiletého tajemníka pro sportovní záležitosti.

Letiště Schiphol jsme využili k propagaci Svěráku skrze místní Starbucks. Servírka sice na kelímek nedopsala Zdendovo příjmení úplně dokonale, ale slyšet, jak se letištní halou nese  „Svera“ „Svera“, to stálo za to.

Cestou do hotelu jsme obdivovali cihlové domy a nekonečné vodní kanály. Největší zážitek nás ale čekal v hotelu. Nejdřív na nás recepční spiklenecky mrknul, jakmile se dozvěděl, že sdílíme pokoj s manželskou postelí (původně jsem měl jet s Míšou), a ještě víc se uculil, když nám předával kartu s číslem 408.

Čtyřistaosmičku totiž zřejmě navrhoval Evžen v době, kdy to ještě nepřiprcával. Kumbál, jehož užitná plocha se téměř rovnala ploše dvojpostele a světlo dodávalo skromné střešní okénko, byl ztělesněním toho, čemu se v ekonomii říká maximalizace užitku.

Urychleně jsme prostor opustili a zamířili do nejbližší italské restaurace, abych do sebe ještě narval nějaké cukry (o což se postaraly nejen těstoviny, ale také výborné tiramisu). Dali jsme si příjemná tři piva a moje mysl se pomalu začala ubírat směrem k akci, kvůli které jsme přijeli.

Amsterdamský maraton má dobré jméno a trať placatou jako nohy pacientů doktora „guru Jéni“ Ježka. Olympijský stadion z roku 1928, kde se s Paavo Nurmi rval s československými reprezentanty Karlem Nedobitým a Adolfem Kittlem (ano, to byl sudeťák), byl místem startu i doběhu 39. amsterodamského maratonu. Věděl jsem, že nesmím překopat a musím zapomenout na čas pod tři hodiny, zároveň jsem to zase nechtěl úplně vypustit, tak jsem si stanovil tempo tak, abych se při jeho dodržení dostal někam k osobáku, tedy času okolo 3:06.

První kilometry ubíhaly příjemně, i když jsme se necítil nějak zvlášť svěže. Nicméně skvostné počasí a neznámá trať mi hrály do noty. Zhruba na patnáctým jsem předbíhal ženu padesátnici a v duchu si říkal: „To by byl materiál pro Svěrák, tempo drží lehce pod čtyři třicet a přitom je to veteránka jak víno, takové berou na pouťácích medaile po kilech. No nic, děvče, přecijen jsem ještě pořád trochu lepší, běžím dál.“

Půlmaraton jsem říznul za 1:31:30 a cítil jsem se celkem ok. Na dvacátým čtvrtým se přede mnou objevil běžec s nápisem „Provod“ na dresu. Vzpomněl jsem na kmotra Mrázka a svižně jsem ho přejel. A to bylo naposled, co jsem se cítil dobře.

Ještě do třicítky jsem to držel okolo 4:30 a pak mi tělo začalo připomínat, že jsem ho na běhy přes dvacítku moc netrénoval. Občerstvovačka na třictátým druhým byla první, kterou jsem absolvoval tzv. „a la France“, tedy žádný americký fast food, ale poctivá degustace za chůze, u každého stánku nějaké to ledabylé slovní pošťouchnutí s podavačem drinků, prohlédnout ionťák skrze světlo, přičichnout, poválet v ústech, zapít vodou, zajíst banánem, zase zapít vodou, trochu se protáhnout a s rozvahou vyrazit dál. Od pětatřicátého se křeče začaly hlásit intenzivněji, a tak jsem protahoval i mezi občerstvovačkami. Od třicátého sedmého jsem si dával za cíl uběhnout kilometr vcelku a pak dát voraz. Na čtyřicátým jsem si prohlédl toi-toiku, abych se jako elegán vymočil mimo dosah fandících dam a nebyl netaktní jako mnozí spoluběžci, kteří jim neváhali zvracet pod nohy. Pak mě předběhla ona a zřejmě si v duchu říkala: „Vidíš, chlapečku, ještě jsem pořád o trochu lepší než ty.“ Poslední dva kiláky už jsem se jen soustředil na to, abych byl. Stadion, cílová rovinka, hotovo. 3:23:14

Pak už jen sprcha, pivo, red-light district, letadlo a Praha.

Milý čtenáři, pokud chceš běžet maraton jako člověk, zařaď alespoň dvakrát do týdne trénink o dotaci 20+ 😉

H.