Počasí si zatím stále schovává ty pravé plískanice po kapsách, a tak je i v pokročilém podzimu závodění jednou velkou radostí. O první listopadové neděli jsme tak s bratrem (rozuměj Ježkem) vyrazili ozkoušet kunratickou formu na závěrečný závod seriálu Trail Running Cup konající se v Motole. Kdo by se také válel doma, když šlo zároveň o pražský přebor v přespolním běhu.

V sobotu večer jsem ještě elektronicky skrze „Fejsbál“ lákal zbytek svěráctva, zda mě náhodou někdo při závodě Přes motolské jamky nepodpoří ve startovním poli svou účastí. Bohužel výzva byla odbyta mlčením, jen zdravotně rozsypaný Boďas aspoň soucitně lajkoval. Do golfového areálu, který tento podnik hostil, jsme se tedy vydali ve svěrácko-slávistické sestavě: já a Ježek.

Už v autě jsme z rukávu sypali vtipné poznámky a spoustu znaleckých rozumů, ani jsme se ve voze nestihli pořádně ohřát, už jsme i přes drobné bloudění parkovali u závodního areálu (přece jen pražská golfová hřiště ještě úplně prochozená nemáme). V závodní kanceláři jsme zjistili, že na nás sice nezbyla čísla, ale čipů byl ještě dostatek, a naší účasti v prestižním osmikilometrovém klání tak nebránilo vůbec nic.

Při okounění Ježkovi do ucha promluvil Mefisto s druhým jménem Komerce, kromě obnosu za startovné tak na místě nechal ještě tři papouchy za nové krosovky, které následně hned pěkně zostra prubnul. Užívali jsme si závodní mumraj a hodnotili výkony dorostenců a dorostenkyň, kteří na okruhu řádili na tratích o kratších distancích.

Rozklusali jsme se rovnou na dvoukilometrovém okruhu, který nás pak v závodě měl čekat hned čtyřikrát. „Tak tahle trať je dělaná na lehký, silný typy,“ zformuloval své dojmy Ježek a já nemohl jinak než souhlasit. Jelikož jsem v podstatě protikladným typem běžce, bylo mi jasné, že si celý podnik budu muset spíše protrpět, než že bych mohl pomýšlet na nějaký závratný výkon. Pak mě bratr navedl absolvovat ještě Svěrákem opomíjené procedury typu běžecká abeceda či tempové rovinky a mohlo se jít na věc.

Před startovním výstřelem jsem se neprorval úplně do popředí, takže mě poměrně početné startovní pole zachránilo od mého nešvaru poslední doby – takzvaného překopání. Náročná trať mi ale i tak dávala pořádně zabrat. Ona totiž pořád vedla buď do kopce, nebo z kopce. A když už náhodou držela nadmořskou výšku, táhla se po úbočí terénní nerovnosti – lidově řečeno to bylo nakřivo. Čestně přiznám, že jsem toho měl už ke konci druhého okruhu plný brejle a vážně zvažoval odstoupení ze závodu. Doteď vlastně nevím, proč jsem tak neučinil, každopádně jsem se rozhodl správně.

Postupem času jsem si totiž členitou trať oťukal, abych nabyté zkušenosti zužitkoval ve druhé polovině závodu. Pak už jsem zkušeně věděl, kde musím přitlačit na pilu a kde si naopak můžu beztrestně orazit. Po nejpomalejším třetím kole jsem tak mohl v závěrečném ještě vykvést a frajersky zrychlit.

Běh přes motolské jamky jsme si parádně užili a za sebe mohu říct, že jsem nabral spoustu cenných zkušeností. Začít můžeme tou, že by se mi po vlhké trávě určitě běželo lépe v krosovkách nežli botách silničních a končit třeba přímým porovnáním mého běžeckého umu s českou běžeckou špičkou, když mě dávala o kolo. Vítězný Kocourek mi vše názorně vysvětlil v kopci, Krupička pak v seběhu a Holuša s Fejfarem na rovince – nečapnul jsem se ani jednoho 🙂 Sebevědomí jsem si pak trochu narovnal, když jsem naděloval okruhy i já.

Nakonec jsem odjížděl spokojen s pohodlným umístěním v první polovině startovního pole (do cíle se dostalo 281 běžců, podle hlasatele Standy Bartůška jich startovalo cca 350) ve špičkově obsazeném závodě, velmi kvalitní výkon předvedl hlavně Ježek, který si jak horký máslo namazal na chleba i olympijského vítěze v moderním pětiboji Davida Svobodu. Vzhledem k perfektnímu zázemí, výborné organizaci a vůbec parádnímu zážitku tak doufám, že napřesrok už na startu ve fialovo-šedých barvách nebudu sám

Ondřej

Výsledky: jméno – klub (čas, pořadí/pořadí v kategorii)

Ježek – SK Slavia Praha (30:26, 28./18.)

Ondřej – SK Svěrák (37:26, 129./49.)

Kompletní výsledky zde.