Po výborné zkušenosti z minulého roku jsme i toto jaro navštívili Čáslav a spojili naše tréninkové úsilí s atletickým oddílem pražské Slavie. Středočeské městečko nám i tentokrát otevřelo svou širokou náruč a opět se ke Svěráku zachovalo velmi pohostinně.

Dobře jsme věděli, že Čáslav, kromě krásného atletického stadionu a přilehlého lesoparku, nabízí celou řadu dalších atrakcí (třeba Jarmilu Kratochvílovou a Lídu Formanovou). Proto jsme s Márou využili institutu dovolené a na soustředění vyrazili hned v pátek ráno. Již netřeba představovat legendární kobyliský hudební mix, který nám zpříjemnil cestu autem. Po příjezdu mi Marek navíc představil žhavou novinku současné scény. Na vyšperkované videoklipy mladého démona Pavla Callty jsem zůstal čumět s otevřenou pusou.

Na oběd jsme zaskočili do místní osvědčené pizzerie Vyžlovka (z níž jsme si přes víkend udělali závodku) a naložili si i uvítací Aperol Spritz. Po poctivém vytrávení nás čekala první fáze, kterou jsme pojali trochu na pohodu. Mára kroužil v místním lesoparku a já si dal s Ježkem čtrnáctikilometrový přespolní klus do okolí, který byl spíše o klábosení a pozorování krás středních Čech nežli o závratné rychlosti.

Se stmíváním se postupně dokýblovali i Honza a Eliška. Do pozdního večera jsme hodovali a popíjeli jestli nějakou pálavu, jestli nějaké to prosecco. V dobré náladě jsme se pak přesunuli do oblíbené Sport Bar Herny (loni ještě nesoucí jméno Disco Herna Bar), popili pár drinků, prohnali po stole kulečníkové koule, dostali nálož ve fotbálku a spokojení jsme pak mohli jít spát – samozřejmě se zastávkou na dětském hřišti a oblíbené lanovce.

Za relativně brzkého sobotního rána si to přištrádovali ještě Bodi a Jani, naše výprava tak byla kompletní a v plné palbě jsme si to šli se slávisty rozdat ve štafetovém závodě. Na okruhu okolo rybníka o distanci 1250 metrů jsme začali řádit celkem slušně. Honza s Bodim se toho ve svých prvních úsecích nebáli a ještě na druhé předávce jsme byli v popředí pole. Pak ovšem naše běžecká kvalita lehce poklesla a s postupem času jsme už jen bojovali o to, abychom nedostali od všech slávistických týmů kolo. Před naší poslední předávkou se uskutečnil „nejkrásnější“ souboj celého závodu: po dietní chybě trpící a již pátý úsek běžící Ježek se snažil dorazit srdnatě bojující, ale fakticky do cíle se plazící, Elišku. A nějak se mu to povedlo. Nepopulární kolo nám tak opravdu nadělili všichni. Popravdě nás ale žádné chmury nepřepadly, naopak jsme v dobré náladě rovnou zamířili do hospody u hřiště a prach z cesty spláchli nějakými těmi pivečky.

Odpoledne jsme se rozdělili. Větší část výpravy trávila oběd, já poměrně rychle vyrazil s Ježkem na malebný výběh okolo řeky Doubravy k Pařížovské přehradě. Díky brzkému výběhu jsme totiž ještě stihli před zavíračkou saunu. Tam jsme si za lidovou cenu 120 Kč pěkně pohověli a ještě mohli dvě hodiny poslouchat moudra místních pařezů, nezřídka opatřených muletem, masivními řetězy kolem krku a dalšími maloměstskými módními výstřelky.

Celá skvadra se samozřejmě sešla kde jinde než u večeře. Po vydatné stravě jsme udělali menší exkurzi po místních podnicích a přes Sport Bar Hernu a Grand Hotel nakonec doklopýtali do Harley´s klubu. Podniku se zajímavým konceptem – kde jinde najdete středověké sklepení ozdobené discokoulí a keňskými vlajkami? Márův svátek jsme spláchli šampíčkem a pak se vydali radovat opět na naše oblíbené dětské hřiště.

Nutno přiznat, že jsme se párkrát dokázali zřídit alkoholem daleko více než o tomto soustředění. I v neděli jsme se probudili jako rybičky (dokonce i Mára s Eliškou, kteří si večer protáhli a ve svém šmajchlkabinetu si ještě udělali romantiku se zemanovskou epizodou Studna) a mohli se vydat na poslední trénink – konečně na dráze. Každý si dával šmakulády podle svého uvážení. Někdo ladil a někdo chce běhat rychleji, a tak podle známé poučky běhal rychle. Jiným zas zhatila přípravu na blížící se závod chybějící steeplařská překážka.

Následovalo už jen smutné loučení a cesta zpět do Prahy. Jelikož v Čáslavi ještě zatím žádný svěrák nedopadl tak bídně jak Jan Žižka, určitě se napřesrok zase rádi vrátíme. Třeba si konečně přivezeme i selfíčko s Jarmilou.

Ondřej