I v létě jsme si našli čas na návštěvu naší oblíbené tréninkové destinace ve Vysokém nad Jizerou. Kobyliská tradice tomu chtěla, že na Měchurovic usedlost tentokrát měly přístup jen osoby mužského pohlaví, čímž se svěrácká výprava lehce zredukovala. Na druhou stranu, už proběhla i soustředění, kde nás bylo méně.

Během celého pracovního týdne probíhala živá konverzace po sociálních sítích, ve které jsme ladili poslední detaily odjezdu, nákup buřtů a další nezbytné kapitoly týkající našeho víkendového pobytu. Nakonec jsme v pátek v podvečer spolu s Ježkem a Bodim opustili hranice hlavního města a vyrazili směr Jizerské hory. V autě už přicházely první veselé historky z nemocničního prostředí a také jsme začali upínat mysl k velkému sportovnímu dni, který nás měl čekat v sobotu.

Na chaloupku jsme dorazili hezky zavčas a přivítal nás po týdnu pobytu slušně vyčerpaný Márův gang. I pan domácí ale nakonec slezl z pece, aby zapálil oheň. Opékání buřtů nám zpestřoval pes Viktor, který se opakovaně snažil skočit do ohniště, Mára mu však dobrovolný odchod ze světa nechtěl dopřát. Pak nás zima vehnala zpět do pohodlí sednice. Zahráli jsme si pár partií kostek a překvapivě jsme se vyvarovali neřízeného popíjení, což se mi ve Vysokém stalo poprvé v životě.

Ráno po vydatné snídani jsme se vypravili na pořádnou čalamádu. Márova diskokára nás dovezla na Pomezní Boudy, odkud jsme se měli přes Krkonoše dostat až do Jablonce nad Jizerou. Hned zkraje nás čekalo stoupání na Sněžku, které bylo chvílemi neslučitelné s během, i tak jsme se na nejvyšší bod Česka dostali za necelou hodinku. Mára tedy nebyl po týdenním horském pobytu úplně ve formě a kopeček mu moc nechutnal. Vrátil se tedy k vozu, aby na cestu zpět využil Bodiho „zkratku“ přes Polsko. Ale aspoň viděl Ježíše.

Po zdolání nejvyššího bodu jsme se pak vydali po hřebení na další přeběh. Poctivě jsme doplňovali energii a tekutiny z piveček, která jsme lupali při pravidelných přestávkách po zhruba každých deseti kilometrech. Bez větších potíží jsme pak skutečně po 38 kilometrech doběhli do Jablonce nad Jizerou. Stoupání do Vysokého jsme si už tedy odpustili a do basecampu se nechali odvézt opět vozem.

Ostatně hned večer nás čekal další velký výkon. Co by to bylo za výlet do hor bez návštěvy u pana Vedoucího. Vůně masa přilákala i Sedla, který si to v rekordním čase přifrčel z Krupky. V jilemnickém pohostinství vše probíhalo naprosto hladce, jelikož pan Vedoucí už dokáže velmi dobře předvídat naše přání týkající se velmi často hruškovice.

Příjemně rozparádění jsme to vzali ještě přes rokytnický „Šnekáč“, kde jsme si zavdali nějakého toho šampáňa a nezapomněli jsme ani na platíčko zdejší speciality – Kamikadze. Šnekolend už asi zažil bujařejší mejdany, i tak ale naše přítomnost vyprovokovala konflikty s místním mongoloidním tlusťochem, který se vysvlečen do půl těla cítil jako vládce parketu. Zvláště jeho souboj s Márou o taneční tyč byl hodně vyhrocený.

V neděli už jsme se jen zastavili na Malé Skále. Někdo běhal, já ale třeba sotva chodil, takže jsem využil příjemného počasí k posedávání, pití piva a sledování hladiny Jizery. Důstojnou tečku za pěkným víkendem pak ještě obstaral vydatný oběd v Boučkově statku, s plnými břichy se do Prahy hned jelo o něco lépe.

Ondřej