Už dlouho se mi lepila v sólo závodech smůla na paty, občasné zlaté záblesky z týmových klání sice trochu uklidňovaly, ale v kategorii jednotlivců jsem s železnou pravidelností sbíral čtvrtá místa tam, kde se vyhlašovala bedna, a šestá tam, kde se vyhlašovala první pětice.

Pro romantický víkend s Míšou jsou tedy na začátku srpna volil takticky Šumavu, kde se zrovna náhodou běžel už desátý ročník běhu Zlatá stezka, který v termínovce upoutal mou pozornost. Jednak závod sliboval pěknou trasu po šumavských hřebenech, kde jsem prakticky nikdy nebyl, jednak svojí délkou zapadal do aktuální půlmaratonské přípravy, ale především po bedlivé analýze výsledků předchozích ročníků kynula při dobré konstelaci šance na bronz, možná i stříbro v kategorii.

Počasí nás přivítalo sice horké, ale asi i díky nadmořské výšce šplhající v místě startu k 800 m n.m. to nebylo pocitově tak hrozné. Při prezentaci, kam jsem dorazil na poslední chvíli, jsem kromě čísla nafasoval i dvě gigantické sichrhajsky, proto jsem zkušeně ze svého tlumoku vytáhl svoji oblíbenou sadu čtyř přiměřeně velkých spínacích špendlíků a ponesčetněkráté jsem jimi perforoval svěrácký drez – tentokrát číslem 48.

Na startu se rozhoduje o všem, „papíry“ málokdy zklamou (ostravská výjimka potvrzuje pravidlo). Tentokrát mě při senzorickém zkoumání upoutali asi jen tři až čtyři borci, z čehož dva byli evidentně mimo moji kategorii. Šance žila.

Na startu jsem vlez do první lajny (většinou volím druhou nebo něco mezi první a druhou), zazněl výstřel. Od prvního metru jsem hlídal čelo a zhruba na čtvrtý kilometr jsem v zádech cítil dech veteránského vlčáka, který nakonec v celkovém zúčtování skončil čtvrtý, když náskok získaný v úvodním pětikilometrovém stoupání postupně v rychlejších rovinatějších pasážích ztratil. Když jsme na osmém kilometru přebíhali hranici do Německa, což je pro sudeťáka rutina, zjistil jsem při tzv. hodboďovské otočce přes rameno, že druhý v pořadí už má zhruba čtvrtku manko. To mi dodalo. Veškeré mé myšlenky se upnuly ke zlatu, a ač jsem nebyl bezprostředně ohrožován, začal jsem stupňovat tempo.

Konec už trochu bolel, ale v zápise ze závodu autor nakonec napsal, že: „Účast byla druhá nejlepší v historii běhu, traťový rekord z loňského roku ale nepadl, a pouze první závodník dosáhl času pod hodinu.“ A ten první závodník jsem byl já:-) Míša, která zná důvěrně mé bramborové výkony, v cíli ani nefotila, protože k čemu fotit čtvrtej flek, o to víc jsem byl rád, že jsem ji překvapil.

Na vyhlašování jsme čekali déle, než bylo zdrávo, a entrée se moderátorovi zrovna moc nepovedlo. Vyhlásil mě jako Jana Dvořáka. Než jsem stačil deklarovat, že se pyšním jiným typicky českým příjmením, ozvalo se simultánně několik běžců: „To není Dvořák, to je Svěrák!“. Nebylo co dodávat. Tučná obálka pak obligátní svěrácké protesty umlčela nadobro. Prachy, tričko, sláva, krásná žena po boku – všechno bylo;-)

Třeba příští rok vydolujem ze Zlaté stezky i stříbro a bronz;-)

H.

Výsledky: čas – absolutně – kategorie

Honza: 58:27 – 1./48 – 1./11