Půlmaratonskou trať odjakživa beru jako slušnou výzvu, na kterou se ještě dá natrénovat v rámci „normálního“ života (ženy, pivo, rap… a práce), ale stále nebere časově a tréninkově celé večery a dlouhé hodiny jako v případě přípravy na maraton. Po úspěšných „půlkách“ a zlepšení na nich z minulého roku jsem si tak vybral jako jarní cíl snažení půlmaratón v březnu v italském Miláně a jak vyplyne později z textu, tak žel i na půlce v Karlových Varech.

Nabíhání objemů od prosince 2015 doplnilo o měsíc později přidané intenzivní vybíhání letenských schodů na „Stalina“. Jestli tu a tam proběhlo nějaké to potréninkové zvraceníčko či řvaníčko na masážích nohou vyloučit nemohu, natěšenost na závod ovšem neubývala a příprava probíhala jakž takž podle plánu. No podle plánu – únorové postupné zrychlování se příjemně odrazilo v osobáku na 10 km v závodním otvíráku sezony v Kbelích na začátku března, ale oproti loňským tréninkům poměrně výrazně ubylo souvislých delších temp v plánované rychlosti půlky.

Naběháno ale bylo měsíčně o desítky kilometrů více než kdykoliv předtím a víkend v Miláně, kde se v neděli 20. března půlka běžela, vypadal v růžových barvách. Reunion s kamarádkou z Erasmu, sobotní výklus a rovinky s italskýma reprezentantama na krátké tratě na dráze, neustále vysvětlování, že Československo už neexistuje či božské italské jídlo – předzávodní pohoda na jedničku = na pána.

V den D se teplota vyšplhala na „příjemných“ 22 stupňů, sluníčko začalo být všudypřítomné a já mohl začít tušit, že skok o patnáct stupňů z v té době stále chladné Prahy asi nebude moc ok. Na startu jsem však byl ještě plný optimismu, který mi postupně „kolegiálně“ chladil spřízněnec Svěráku pár dobře mířenými radami, co a jak dělat před startem nebo při závodě. Díky, kámo, ale příště keep your mouth shut! 🙂

Startovní výstřel zazněl o 11 minut později (na Itálii nic neobvyklého), než bylo plánováno a běžecký atak na hranici 1.26.00-1.27.00 započal. Běžců nebylo více než na pražském půlmaratonu, ale těch „lepších“ určitě ano, a tak i v koridoru na výsledný čas pod 1.30.00 byla šílená třenice. Tempo jsem chytl až na čtvrtém kilometru a pokoušel se zpátky dostat do hry. Na rovinaté a rychlé trati to šlo až do 11.-12. km, kdy čas stále vypadal pod 1.27.00. Pak přišla první krize – sluníčko mě začalo regulárně *rát, gely jsem moc necítil a „nenakopávaly“, pokusy o vzájemnou pomoc v držení tempa se spoluběžícími Italy dopadly katastrofálně bez kloudného výsledku.

Dlouhá tříkilometrová rovinka od 15. km mi pak byla osudnou, kdy jsem nezkušeně čuměl dopředu místo do země a v palici jsem se při druhé krizi zkrátka zasekl. Čas pod 1.27.00 byl tatam, na 18. km pomalu už i 1.28.00. Nohy těžkly, sluníčko mordovalo a třetí a poslední krize mě dorazila úplně. Milánský půlmaratón se dobíhá na atletickém ovále, ale tam jsem už neměl sílu ani zaspurtovat a časem 1.28.50 jsem jen vyrovnal osobák z minulého roku. Trochu hořkej konec bráno k tréninkové zátěži.

Zdravé naštvání a zvolení půlky v Karlových Varech v sobotu 21. května jako nového pokusu o osobák se zdálo jako dostatečná doba na doladění rychlosti, leč to se nakonec příliš nesetkalo s podřízením práce a nočního života k většímu úsilí do tréninku. Tempa jsem přidal, ale nahromadění stresíčků v práci zase ubralo čas na další kvalitní tréninky na půlmaraton (jasně, výmluvy…).

V druhý den D letošního jara ale zase vypadalo vše ok. Svěráci zazářili v Úněticích, kde jsem kustodil, ani toho piva v týdnu před závodem moc nebylo, půlku ve Varech měl běžet též kámoš, kterého jsem dlouho neviděl. Jen to sluníčko zase pálilo jak ďas, ale zase si už člověk mohl zvyknout…

Nezvykl. V šest večer byly Vary rozpálený a tempíčko se dařilo držet pouze na obligátní 10. kilometr. Dalších pět kiláků bojování s motivací, na 15. km při zjištění, že na osobák to stejně nebude, tak – ble, že to napíšu – „vzdání“ a doklusání do závěru alespoň za podpory famózní divácké kulisy skrze celé Vary.

Čas 1.33.48 před dvěma lety by byl pro mě z říše snů, letos to nemůžu brát jako spokojenost. Capalbovi jsem „pět“ v cíli dal (doufám, že se Svěráci se mnou nepřestanou bavit :)), v zázemí nalákal cápka na Večerní svěráckou desítku (a fakt ji a dobře běžel), pogratuloval zmíněnému kamarádovi ke skvělému osobáku, ale z výkonnostního hlediska – shit.

Na počasí se vše svádět nedá (byť mi osobáky zatím vždycky padly v chladnějším počasí), přetrénování je možné, ale spíše vše vězí v tom, že je potřeba trénovat chytřeji, na půlmaratón rozhodně kvalitně tempově a nechat čas dostatečné regeneraci. Dvakrát to nevyšlo, do třetice na podzim v Hradci to ale už určitě půjde! 🙂

Novej Vojta