Na konec června patří do svěráckého kalendáře olomoucký půlmaraton, kam jsme zamířili potřetí tentokrát ve složení Míša, Sedlo, novej Vojta a já. Poctivý trénink a ambice na kvalitní časy se však usmažily v úmorném vedru. Namísto boje s časem jsme museli svádět mnohem těžší souboj, a to sami se sebou.

Vedro, které koncem týdne postihlo republiku, nesnáším ze dvou důvodů: jednak člověk vyleze ven a je okamžitě zpocenej jak ze sauny a jednak ve svém letním oblečení vypadám na ulici jako tatrman, neb nevlastním ani triko bez rukávů, ani tříčtvrteční strakaté kapsáče. A to ani nemluvím o tom, že vzhledem k tomu, že veškeré své úspory investuji do čabajky a piva, nemůžu si dovolit pořídit ani slušné ponožky do sandálů.

V této depresi jsem v sobotu ráno vyrazil na libeňské nádráží, kde jsem přistoupil k Honzovi s Míšou, kteří vysoké teplo taktéž nenesli dobře. Novej Vojta mířil do moravské metropole po vlastní ose, protože pátek nesmyslně trávil na nějaké hudební akci v Liberci…o její úrovni si myslím své vzhledem k tomu, že největší liberecký hudební bard Jürgen Kawan (alias „liberecký Miki Volek“ a pro velké fajnšmekry „liberecký Elvis“) minulý rok bohužel zesnul.

Vojta si do Olomouce navíc přivezl i příjemně plnej nos a nějakej ten kašel, ideální předzávodní parťáci. Po bloudění při registracích a ubytování jsme zamířili na lehký obídek do restaurace, kterou Honza řádně prověřil přes restu. Vařili skvěle, ovšem obsluha byla „rychlá a svěží“ jak my v podvečer.

Pochmourně jsme při odpolední siestě pozorovali na radaru, jak v jižních Čechách řádí déšť, v Olomouci se nic takového pro dobu startu rozhodně nechystalo. Teplota byla i v době startu, v sedm večer, na nesmyslných 32 stupních.

Jak říká Jakub Holuša, na závod se ti musí sejít hlava, nohy, diváci. Fanoušci lemují v Olomouci celou trať a jsou skutečně perfektní. Ovšem s hlavou a nohama to tentokrát bylo značně devastující. Na startu jsme se s Vojtou dohodli, že to zkusíme spolu rozběhnout k času na hodinu třicetpět a na trati si pomůžem…tempo na tento čas jsme hrdinně drželi celý první kilometr. Poté jsme na sebe soucitně pohlédli a jali se prát sami se sebou. Bylo to jako když se ti na botě udělá uzel, zoufalství a zmar.

Do šestého kilometru jsem se jakžtakž obstojně držel, pak jsem se ale začal pekelně vařit a tempo na kilometr vyskočilo hodně nad pět minut. Po trati jsem už viděl první zavodníky, kteří sundali číslo a závod raději zabalili. Myšlenka sesednout ze sedla začala silně působit i ve mně: čas dobrý nebude, kapeš jak svíčka a patnáct kilometrů do cíle…tak co, nevzdáme to radši?

V tomto příjemném rozpoložení jsem se ploužil do desátého kilometru a nakonec zvítězila myšlenka dokončit. Proč? Tak paní Zdena, slavný to kořenový vežeň, to taky nezabalila a bojovala.

Narozdíl od Zdeny jsem se nemusel pochcat, abych se zahřál. Můj problém byl zcela opačný a s díky jsem kynul domorodcům u trati, kteří závodníky kropili hadicí a na každé občarstvovačce jsem na sebe ždímal aspoň čtyři houbičky.

Na dvanáctém kilometru mi z řad obecenstva věnovala soucitný úsměv Míša, která se s vedrem prala do desátého kilometru a pak si raději šetřila zdraví. Holt myšlenka na bábu v pochcanejch teplákách, co je zaklíněná pod kořenem, nedonese do cíle každého. Míša rozhodně nebyla výjimkou, na trati vzdala mj. i legendární „bába s řepou“.

Do patnáctého kilometru to nebylo vůbec pěkný, posléze jsem se ale s blížícím se cílem docela uklidnil a na poslední čtvrtku závodu jsem se dokonce vrátil alespoň do tempa pět minut na kilometr.

Cílem jsem propadl v čase o cca 16 minut později než jsem si maloval, ovšem tentokrát bylo mnohem cennější vůbec dokončit, což podepíšou i Honza s Vojtou. A jelikož závodíme za Svěrák, umíme patřičně i po náročném klání rychle zregenerovat a řádně se odměnit.

Vytoužená sprcha, čisté triko (brzy opět propocené, neb i v devět večer bylo ještě třicet stupňů) a honem se jít zchladit do pivovaru Moritz, strategicky umístěného 100m od našeho ubytování. Únavu a zmar rychle vystřídaly úsměvy, skvělé pivko a dobré jídlo. Z pivovaru jsme v jedenáct večer (to už bylo příjemných 28 stupňů) posunuli popíjení na náměstí, kde Aperol a Proseco odměnil naše snažení vrchovatě.

Aperol má jak známo blahodárné účinky, tedy když nás z náměstí vyhnali, zakončili jsme večer (již teda bez Míši, která nám ale laskavě ponechala svého snoubence) v punkáčské hospodě U Netopíra. Sice jsme zde opět působili jako tatrmani, nenosíme skotské sukně ani nemáme propáchané ksichty na všech možných i nemožných místech. Na druhou stranu jsme si ovšem získali respekt našim kvalitním výběrem na jukeboxu. Zkrátka Richard Krajčo alias český Verlaine dokáže oslovit hudební příznivce napříč žánry.

Ráno nás čekala vydatná snídaně provoněná mj. „hugo spritzem“, do nehož se lije pouze proseco a ne však už Aperol. Nedělní počasí bylo pochopitelně závodně velmi vlídné, dešťem provoněné, tedy nám chytrá aplikace pivovary ukázala cestu do nově otevřeného pivovaru v Riegrově ulici. Zážitek to byl tak perfektní, že už se na příští rok do Olomouce opět velmi těšíme.

A to jsem ještě nevěděl, že víkend zakončíme skvostnou odměnou na nádráží, kde se nám zjevil samotný čaroděj. Gólman Martin Vaniak, olomucký rodák, který jako dosud jediný vychytal Slavii postup do Ligy mistrů.

Výsledky:

Honza 1:26:44 (celkově 64., v kategorii 54.)

Vojta 1:46:08 (615., 564.)

Marek 1:50:26 (895., 818.)

*z ohlášených 6.200 běžců je v cíli klasifikováno „pouze“ 4.300 šílenců