Zatímco naplno zuřila sezóna jarních klasik, část Svěráku se vydala za sluncem na jih. V cyklistickém ráji na hornatém Tenerife se v té době konal i běžecký závod Carrera montaňa de Guía s obludným převýšením 700 m na 14 km.

Na start se postavili jen Valerie s Vítem, já bohužel v předvečer závodu kopnul na pláži bodlem do šutru a nepěkně mi otekl palec. Sice mě to kurevsky mrzelo, ale musel jsem přijmout roli mentálního kouče. Mí svěřenci to potřebovali, protože ráno na startu (do čtyrkilometrového úvodního kopce) čekali samí vyšvihaní opálení Španěláci s pružnými a lesklými lýtky. Kdyby to viděl Foglar, uchcával by si blahem. Naštěstí jsem si v letadle v novém 53×11 přečetl rozsáhlý článek o mentálním koučinku a byl jsem připraven. Půlka úspěchu je v hlavě, opakoval jsem nervozní Valerii. Tvé nohy jsou tvá blankytná křídla, leť jako motýl, povzbudil jsem Víta. A mí koníci mohli startovat.

Slunce vystoupilo nad obzor a teplota již překročila 25 stupňů. Valerie s Vítem se vydali do hor zápolit s tratí, která byla přísná, plná různého lezení po skalách a úmorného vedra. Valerie byla svědkem toho, jak si jeden z místních, kteří jinak skákali po šutrech jako kamzíci, přerazil kotník. To v ní zanechalo hluboký dojem. I Španěl si při trailu může zlomit kotník. Jako mentálnímu kouči se mi tato myšlenka líbí a zařadím ji do repertoáru pouček. Vít doběhl v čase 1:53 v první třetině startovního pole, Valerie pak za 2:31. Kilometrové průměry vypadají hrozivě, ale v kontextu času vítěze, kterej byl pěkně nášlaplej a zaběhl 1:25, to nebylo vůbec špatné. Akce to byla pěkná, s hezkým zázemím, Svěrák zde ostudu neudělal.

Původní Vojta