Poté, co jsem v loňském roce úspěšně absolvovala dvoje bahenní lázně, jednou Spartan Sprint v Praze a podruhé Beast v Liberci, jsem si letos začala brousit zuby na nejvyšší evropskou metu, a to Ultra Beast. Pro letošní rok se konal ve Valče, v Čobolákově, což ještě skýtalo jedno dobrodružství navíc, a to ochutnat noclehárnu na žilinské koleji v Dómu techniky.

Na start jsem sice oficiálně nastoupila za tým SRTG Čelákovice, ale vzhledem k tomu, že náš trenér běhá za kdekoho a za kdekým, jsem si výčitky nedělala. Alespoň jsem se vyfikla do fialových barev, které se zhruba po patnácti minutách ztratily v nánosu bahna. Pravidla závodu byla jasná: 42 + km, 60 + překážek, několik stovek metrů převýšení, trasa jako vždy neznámá a dva poměrně přísné časové limity. Na konci prvního okruhu, tedy na 26 km jsme museli být za 6 hodin a kilometr před cílem za jedenáct. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jestli trasa měří 42 km nebo třeba i padesát, jsem měla neustále nutkavý pocit, že bych měla pohnout.

Těžké řitě a začátky

Startovala jsem v 8:45, vyhajaná dorůžova. V komfortní zóně jsem si mezi gelíčkáře odložila svoji prasáckou igelitku s kolou, slanejma krekrama (na doporučení jednoho renomovaného ortopeda) a cihlou eidamu. Zpočátku mě trochu potrápila hlava, nechtělo se jí přes překážky. Přes nízké zdi, které bych jindy přeskočila jak laňka, jsem se neobratně sunula. Potěšila mě však jedna závodnice přede mnou, která se nemohla přešvihnout, a tak mě slušně požádala, jestli bych jí nepomohla s prdelí. Ráda jsem si sáhla.

Úvodní běžeckou pasáž, vystřídala série klasických překážek jako kladina, dunkwall (podplavání zdi bahnem), ručkování, šplh na laně a plazení se pod ostnatým drátem. Při prvním větším kopci nám naložili pytle na záda a šlapali jsme nahoru, abychom mohli posléze šlapat dolu, seběhnout do údolí, přeplavat ledovou přehradu a znovu vybíhat nahoru. Při rozsáhlých běžeckých pasážích, zejména po rovině a z kopce jsem si k dobru nahnala pár minut. I do kopce mi to šlo líp než ostatním, ale kámen úrazu byly některé překážky, na které jsem silově neměla. A tak jsem za každou nezdolanou dělala třicet angličáků. Během prvního okruhu nás protáhli přes několik potoků, kamenitými a bahnitými koryty, kde jsem viděla několik závodníků s rozseknutou hlavou. Boty jsem měla úplně durch a navzdory dávkám soli mě začaly chytat křeče. První časomírou jsem probíhala třicet minut před diskvalifikačním limitem, což mě docela překvapilo, protože jsem se úplně neflákala a předbíhala i závodníky, co startovali v dřívějších vlnách. Rychle jsem doplnila zásoby energie a vydala se dál.

Jedenácté přikázání: svěrácký dres nesundáš!

Když nás podruhé přinutili přeplavat ledovou přehradu, cítila jsem, že v mokrém dresu s mokrým batůžkem na zádech to není úplně ono. Napadla mě tedy kacířská myšlenka: sundat si svěrácký dres. A tak jsem pokračovala jen ve sportovní podprsence a dres mi mezitím schnul přivázaný k batohu, aby se mohl posléze opět namočit. Vzhledem k tomu, že jsem v té době byla kolem osmi hodin na nohou, únava udělala své. Zakopla jsem o kámen a jak široká, tak dlouhá jsem sebou švihla na zem, až to zadunělo. Několik prvních desítek sekund jsem kolem sebe viděla hvězdné nebe a sedřela jsem si bradu, komplet břicho, ruce a stehna. Chvíli jsem si říkala, že by se tu mohl naskytnout nějaký blíženec, co nenosí ponožky v sandálech a vzkřísit mě. Ale vzhledem k tomu, jaké tempo měl na Dvou kolech při zdi, bych čekala možná i několik hodin. Pak se odněkud z lesa vyřítila slečna, co měla sympatický dres s nápisem lištička, což mi připomnělo mého oblíbeného plyšáka, a pomohla mi na nohy. Tímto jí ještě jednou děkuji.

Zhruba na čtyřicátém kilometru na nás čekala opravdická prasárna. Svázali nám kotníky k sobě a museli jsme snožmo skákat několik set metrů a přeskočit několik klád a zídek, které byly náhodně rozseté po cestě. Následovalo třetí a poslední kolo, kde mě opouštěly síly. Ručkování a lezeckou zeď, kterou jsem v předchozích dvou dala, jsem vzdala a šla dobrovolně dělat angličáky. Byla to nesmírná slast, zejména když se mi do rozedřené kůže zažíralo bahno a kamínky. Potřetí jsem přeplavala vodu. K mé úlevě byl za přehradou druhý časový checkpoint, kterým jsem probíhala za deset hodin a patnáct minut. Měla jsem tedy tři čtvrtě hodiny do limitu a zároveň jsem věděla, že už nemůžu být diskvalifikovaná. Problém byl v tom, že jsem byla docela podchlazená a fialověly mi i nehty. Zabalila jsem se do lehké šusťákové bundy a vydala na poslední půlhodinku. Kdybych byla bývala věděla, že mě čeká ještě plavání potokem pod ostnatým drátem, nevím, jestli bych se přinutila pokračovat. Ale nevědomost byla sladká. Hořící uhlíky, které byly poslední překážkou před cílem, jsem přeskakovala v čase 10: 53:52, s vědomím, jak mám ráda takovéto to klasické běhání.

Irena 

Výsledky: 47 km / + 3800 m/ 81 překážek / cca 450 angličáků

Svěračka	Pořadí ženy	Pořadí celkově
Irena	32. / 197	452. / 1567