Zkoumání a překonávání hranic. Testování, co v dřívějších letech absolutně nesportovní tělo vydrží, i když to někdy znamená jít přes práh, co je na sportu příjemné – ale nedá se, tohle mě na běhu baví nejvíc.

Po delší stagnaci v posledních měsících, kdy sice přicházela cenná umístění (únorové druhé místo na ledově krosovém půlmaratonu na Lipně řadím hodně vysoko) i pěkné úspěchy (druhé místo v květnu na Chlupatém běhu potěšilo, červnové třetí místo v mužské kategorii na závodě na podporu lesbiček a gayů v Edinburghu spíše pobavilo, když jsem až zpětně zjistil, že typ přede mnou vlastně nebyl typ, ale „non-binary“ pohlaví a tím pádem já beru bronzově duhový kov), jsem čím dál víc dostával neodbytný pocit, že potřebuju novou výzvu.

Už dříve jsem měl v trénincích hodně rád víkendové dlouhé objemové klusy, ideálně v neznámém prostředí, kde se dalo objevit co nejvíce nového. Člověk při nich nemusí být nejrychlejší, přesto i v pomalejším tempu trénink hodně „dá“, vyběhá veškerý týdenní junk-food a v létě se i příjemně opálí. 🙂 Zkrátka ideální nedělní odpoledne. Z takových výběhů se rychlá pětka „neudělá“, pro půlmaraton i maraton jsou to ale už ideální a nezbytné tréninky. Nebo i pro něco delšího?

Myšlenka zkusit delší distanci než maraton přišla poprvé už zhruba před dvěma lety, kdy jsem ale pod tíhou načtených článků od zkušenějších běžců uznal, že ještě nemám potřebné „balls“. Teda uznal – nechal jsem se tím přesvědčit, což není vždy na škodu, ale člověk má především poslouchat sebe a má dělat, co ho naplňuje. Letos v březnu tak v době největší stagnace vyšlo z mých úst jedno hlasité „fuck it“ a během pěti minut jsem vyplnil přihlášku na Self-Transcendence Race na 24 hodin, konaný 20. července v Kladně. Impulzivní rozhodnutí, splňující touhu najít nový cíl, se v předvečer jara jevilo jako uspokojující rozhodnutí.

Jak ale natrénovat na závod, kde je prý hlava největší nepřítel? Co nohy, jak řešit jídlo, pití a fakt, že člověk bude kroužit 24 HODIN na ENORMNĚ dlouhém okruhu 1 000 METRŮ? K mému pozdějšímu překvapení jsem tyto otázky řešil spíše laxně než intenzivně. Jediné, na co jsem se doopravdy důkladně připravoval, bylo přizpůsobení se spánkovému deficitu – z různých důvodů v průměru jednou za čtrnáct dní přišla bezesná noc a já druhý den fungoval vždy o něco lépe než posledně. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Poslední dva měsíce před závodem se sice příprava zintenzivnila, objemově to ale bylo stále směšné a měsíčně na úrovni toho, co největší borci zvládnou na závodě za ani ne 12 hodin. Když jsem však v týdnu závodu spal jednu noc 50 minut, zavládlo ve mně zvláštní smíření, že ono to nějak dopadne, anebo nedopadne, člověk však bude dělat, co má rád. „Ideální“ předzávodní příprava, alespoň, že oblečení, jídlo a pití jsem si poladil.

Vpředvečer závodu klasický nakopávací snímek Moneyball (kdo neviděl, okamžitě sehnat z legálních zdrojů a nakoukat!) a dodání sebedůvěry, že to dám, i kdybych se měl do cíle doplazit jak polomrtvé hádě. Sobotní probuzení však neproběhlo úplně ideálně, stres se stále nedostavil, nedospání ale už trochu ano. Dobrý, to zlomím vůlí, myslel jsem si. Příjezd do města Jardy Jágra proběhl už hodně zpoceně, kdy sluníčko rozhodně nepopošlo maličko a vydatně sálalo už od rána a dávalo tušit, že v sobotu bude kromě trati dalším tuhým nepřítelem. Společně s nejlepší podporou ever Vendulkou ale předzávodní příprava na místě proběhla v klidu a v pohodě až na nezbytné odskočení – před cestou na startovní čáru jsem si nicméně říkal, že snad nějakou minutku z těch 1440 na potřebu najdu. Před startem také dorazila první část svěrácké podpory Mára, jehož dobré rozpoložení mi vlilo též sílu do žil.

Krátká předstartovní prezentace, pokyny, minuta meditačního ticha, povzbuzení borců a borkyň, kteří běželi závod na 48 hodin od pátečního poledne (!!!) a pár minut po dvanácté konečně start. První kilák oťukávání trati – okruhu vedoucím podél atletického stadionu do přilehlého parčíku a zpátky s minimem převýšení, ale také pár místy, kde mělo sluníčko nemilosrdně převahu a do nebohých běžců a běžkyň pralo paprsky, co to dá. Kdo neproběhl poprašovací sprchou a nevyužíval houbičky (s vodou!), předem prohrál.

Po nutném odskočení na třetím kiláku do přistavené TOI TOIky (která se rozhodně dá přehlédnout, i když se kolem ní obíhá zatáčka :D) a rozběhu (ne, fakt jsem se před dvacetičtyřhodinovkou nerozklusal, jen protáhl) začala hlava šrotovat, jak a co tedy se závodem. Začátek nebyl úplně nejlepší – spánkový deficit byl znát a měl jsem i trochu hlad. Při závodě na kratší distanci lehké břicho nevadí, při takhle dlouhém závodě už ano, od pátého kiláku jsem tedy začal v zázemí pro běžce, instalovaného přímo na trati, začal ihned po malých dávkách jíst. Extrémní sluníčko taky moc nepřidalo, takže původně plánované tempo 6.30-7.00 min./km jsem postupně začal stahovat k 7.00 min./km, abych se „neutavil“. Na tepy se nedalo moc spoléhat, ty byly vysoké hned (kompas „udržitelného“ tempa – schopnost mluvit bez zadýchání – sice stále fungoval, ale přeci jen, po dvou hodinách do konce závodu ještě pár hodin zbývalo. :)).

A tak jsem začal „polykat“. Kilometry postupně přibývaly, sacharidy ubývaly, abych je povoleným dopingem v podobě vynikající ledové tříště rychle doplnil a podpora poctivě fandila (během odpoledne přijeli ještě další Svěráci Míra s Maruškou a Sedlo s Míšou – sorry, že ty čtyřstovky nebyly naplno :(), leč stále to od počátku nebylo ono a já se nedostal do stavu, kdy by se mi běželo dobře. Pobíhání na kilometrovém okruhu, lemovaném motivačními citáty od Šrí Činmoje, sice zatím nebylo na palici, ale pohoda prostě nikde.

Po prvním půlmaratonu se mi zdálo, že běžím moc rychle a pokud mám mít šanci dát můj cíl 150 km, musím výrazně zpomalit. Začal jsem tedy aplikovat metodu indiánského běhu, kdy jsem střídal běžecké kilometry v tempu pod 7.00 min./km s rychlou chůzí v tempu pod 10.00 min./km. To se docela osvědčilo a maratonské kolečko s vlaječkou v čase cca 5 hodin a 30 minut jsem si užil a následná důsledná masáž celého těla s nezvyklým vytaháním vlasů i uší pak nebývale povzbudila. To už se postupně začalo schylovat k večeru a první třetině závodu, kdy si člověk začal dělat hrubé obrysy zbytku běhu.

Jsem rád, že jsem se nestal architektem, protože kdybych dělal nákresy stejně jako plánování dvacetičtyřhodinovky, domy by dlouho nestály. S houstnoucí tmou metoda indiánského běhu pořád fungovala, ale před desátou večer už bylo jasné, že bez odpočinkové pauzy při závodě hlavu i tělo tak lehce neoblbnu jako jindy a že delší pauzička bude nutná. Teď šlo jen o to kdy – na 66. km a jít na trať před půlnocí a vědět, že budu mít ještě více než dvanáct hodin před sebou, nebo dát 75. km a jít na trať po půlnoci s tím, že mi už bude zbývat jen méně a že možná těch původních 150 km nedám, ale uspokojivý cíl tři maratony (cca 127 km) snad ano?

Vyhrála druhá varianta a marast začal. Na 66. km začala hlava trochu přemýšlet, proč se do toho člověk upsal, když zatím ŽÁDNEJ šťastnej prožitek neproběhl. Krizičky byly už odpoledne, tahle ale byla první velká. Nejsem už takovej zelenáč, abych se z toho hroutil, pořád mě ale takové chvíle dokáží rozhodit, takže ztráta tempa byla citelnější a kiláky byly spíše už kolem deseti minut. Hodinu před půlnocí ale cíl dosažení 75. km splněn byl a nabrání nových sil nic nebránilo.

Do doby, než jsem na sebe pustil sprchu, abych se převlékl do čistého. V noci se znatelně ochladilo, což sice bylo příjemné, změna teplot společně se sprchou mi ale dopřály pěknou zimnici, po které následoval pětiminutový bezdůvodný pláč. Žádný lítostivý ani nějaký jiný emocionální, prostě tupý a bezmyšlenkovitý pláč, reakce těla, která nešla zastavit. S odstupem času je to docela funny, tehdy o půlnoci nebylo. 😀

Reakce díkybohu za pár minut odešla a já se v suchém již na pár minut natáhl. Tělo již bylo rozbolavělé, takže spát moc nešlo, stejně se mi ale po půl jedné na nohy moc nechtělo. Zatím však nebylo tak zle a dost práce ještě bylo přede mnou. Do sluchátek jsem už pro jistotu dal hudbu, popřál dobrou noc supportu Vendulce, do úst dal žvýkací pryž na povzbuzení a běhavě chodícím stylem se vydal dál.

Při překonání každého kola vždy někdo ze zhruba desetičlenného týmu s úsměvem hlásil, kolik toho člověk má za sebou, ti nejlepší to pak viděli i na velké tabuli. Za zvuků zahraničního i českého rapu, mocných soundtrackových melodií a dalších nakopávacích pecek mi společně s hlášením naběhaných kilometrů následujících 13 000 metrů uběhlo relativně rychle a příjemně. „Vinou“ neustálého doplňování tekutin jsem sice pořád odskakoval jak pejsek na WC, ale když vám hraje do uších „Get Lucky“, tak jste prostě i při tomhle lucky. 🙂

Bohužel ne moc šťastné řešení bylo rozhodnutí dát si na 88. km další masáž. Zatímco ta první odpoledne (je to pořád ten samý závod???) mě nakopla a pomohla, tato mě solidně doje*ala. Na mé přání jsem si bohužel poručil na sebe přehodit teplou deku, což se při přechodu do chladnějšího deštivějšího počasí projevilo další zimnicí. Sice už proběhla bez breku :D, ale rozhodně nic, co by člověk chtěl zažít ob den. Co následovalo po ní a proběhlo v dalších 12 km do prvních 100 km v životě? Pocity zmaru, konstantní bolest, fuckování, ale také neustálá víra, že bude lépe, radost z pohledu na čerstvou oporu Vendulku a zkrátka vůle dokončit alespoň těch 100 km. V těch nekonečných minutách, kdy jsem byl pomalý jak šnek a ani v začátcích běhání jsem se takto pomalu nepohyboval, se promísily snad všechny emoce, co mohly a daly mi poprvé zajímavou odpověď na to, co je to ultra.

„Noc bývá nejtemnější před úsvitem. A já vám slibuji, úsvit přichází,“ řekl jeden z největších filozofů naší doby Harvey Dent a já nemůžu nastavit druhou tvář a souhlasím s ním. Praporek oslavující stý kilometr jsem sice čekal o kolo později, ale při jeho předání mě přepadla nefalšovaná radost. Běh nebyl najednou zničehonic lehčí, ale na to kolo byl o mnoho radostnější. Po doběhu oslavného kolečka se slušelo zařvat prosté „jooo!“, pokleknout na kolena a vzdát hold silnému nepříteli, v té chvíli ovšem i největšímu příteli – kladenské trati, kde jsem poprvé v životě překonal 100 km v běhu. To vše se stalo okolo šesté hodiny ranní s vycházejícím sluníčkem – být rychlejší, tak si ten kýč neužiju, vše se ale nakonec stalo tak, jak mělo.

Euforie je jedna věc, potřeby těla druhá. Nedostatečný trénink s minimem zkušeností se začaly více než projevovat – asi jsem jim dovolil více, než jsem měl, ale hlava i tělo si řekly o další oraz a já jim ho dopřál. Závodní smýšlení to moc není, v té chvíli mi to bylo fuk – co naplat, takhle se to stalo. Beze sprchy jsem se opět natáhl a na chvíli šel spát, abych v závěrečných čtyřech hodinách ještě něco uběhl a neskončil úplně jak lama.

Odpočinek spíše tak nějak proběhl, než aby pomohl, na trať v neděli ráno jsem se ale ještě jednou postavil. První část dopoledne byla bohužel více než poklidná, tělo už bylo natolik zhuntované, že kdykoliv jsem se rozběhl, tak jsem po dvou třech minutách skončil – hlavu jsem zkrátka nepřesvědčil, že je to „jen“ bolest. Přesvědčil jsem ji ale v tom, že už za tři a půl hodinky bude konec a že pokud se něco stane, tak se to bude řešit „až“ po závodě – alespoň jsem zrychlil v chůzi, když už ne v běhu.

Blížící se konec závodu tak nakonec neznamenal zpomalení, ale zrychlení a v poslední hodině pod návalem euforie dokonce i souvislý běh. Je to asi logické, ale mě to v tehdejším stavu příjemně překvapilo. Za vydatné podpory všech fanoušků na trati, kteří v závěru fandili doslova jak o život, Vendulky i nově příchozího kamaráda Štěpána se tak nakonec má kilometráž zastavila na čísle 115,211 km. Čísle, které ani zdaleka neodpovídalo mým původním představám, ale které přese všechno znamená, že jsem poprvé v životě v závodě uběhl o 70 km více než kdykoliv předtím.

„Je jedno, jestli dokážete za 24 hodin absolvovat 120 km (to je v závodě bezcenný výkon)…“

Po 24 hodinách byl konec. Konec prvního ultra, ve kterém se ukázalo překonání hranice 100 km jako mnohem realističtější cíl, než jít z maratonu rovnou na dvacetičtyřhodinovku a udělat tam dobrý výsledek. Co na tom, že i tak pak člověk chodí pár dní jako nam*daný kačer, spí 12 hodin denně a vůbec dva tři dny funguje spíše jen na půl. 🙂

Člověk si má ale stavět vysoké cíle a třeba i zklamat, ale o to více se snažit příště udělat to lépe. Kdo nic nezkusí, tak nic neví, ne? Proto nesouhlasím s výše uvedeným výrokem jednoho z našich ultravytrvalců z článku o tom, jak běhat ultra. Věřím, že to myslel trochu jinak, než jak je to nakonec napsáno, ale pokud jde o sebepřekonávání, tak přeci žádný výkon není bezcenný, i pokud bych doběhl poslední. Poučím se z chyb a příště to udělám lépe a efektivněji. Důležité je přeci vytrvat a nevzdat, i kdyby to mělo být někdy během proti zdi…

Kompletní výsledky zde (22. místo v kategorii, celkově 34. místo, 30. na MČR v běhu na 24 hodin)