Člověk je „od fochu“, ale stejně na ten marketing skočí. Po fiasku v Pečkách, kdy vichr odfoukl osobákové ambice kamsi do dáli, jsme přemýšleli, kde aktuální formu zúročit. Spolu s Ondrou jsme v hlubinách digitálního světa objevili desítku, která se prezentovala přesně tak, jak jsme potřebovali – rychlou tratí. Netradiční tvar do kříže sice sliboval tři 180stupňové otočky, ale říkali jsme si, že když je to placka skrytá v lese, tak to nevadí. Člověk se prostě zamiluje a je pak ke všem náznakům slepý.

Odpadové hospodářství v praxi

Výjezdní formaci definovali: Mára, David s Klárou, Míra s Aničkou, psem a drobotinou a já. Mně už od začátku týdne ležel v hlavě především svoz velkoobjemového odpadu. Ten se měl uskutečnit v naší vísce mezi 9. a 15. hodinou právě v den závodu. Jelikož mi rekonstrukce vyrobila nejeden metr krychlový bordelu, potřeboval jsem této šance, jež se opakuje v Řeži – stejně jako rovnodennost – pouze dvakrát do roka, bezpodmínečně využít. Už v pátek po práci navozil jsem k místu, kam měli přistavit kontejner, všechny ty pytle se sutí, starý plot a kdoví co ještě, abych mohl ráno v 9:00 věci pouze naházet do kontejneru a vyrazit. Odpadářská lobby si se mnou ale zle pohrála, kontejner nebyl na místě ani v 9, ani v 9:15, ani v 9:30 a pak už jsem musel jet – Mára mě nabral a frčeli jsme do Kobylis pro Kláru s Davidem. Moji zasmušilost ale brzy odvála družná atmosféra ve voze, rozhlas nás vzdělal o zahradní architektuře a těsně před Hradcem slíbil zahrát i Cézarovu Vizitku, bohužel už jsme ji nestihli.

V zázemí jsme se potkali s Mírovou famílií a za krásného dopoledne jsme si šli proklusnout trať. Začátek byl sice mírně do kopce, ale shodli jsme se na tom, že je to v normě a že to ve finiši, kdy se tudy běží i zpět, jedině pomůže.

Odmocnina Dyka (absolutní hodnota)

Jako první jsme vyrazili na trať já s Mírou a Davidem a začali jsme ukrajovat první metry hlavního závodu. Po nás se pustil do boje Mára na pětikilometrové dištanci. Po prvních dvou kilometrech, které byly lehounce do kopce, jsme se dostali na ústřední bod kříže, který jsme pak navštívili znovu ještě na 4., 6. a 8. kilometru. Už jsem se těšil, že teď bude třeba vydržet šestku na rovině a poslední dva kiláky z mírného seběhu už se nějak kousnu. Měl jsem kolem sebe slušnou skupinku běžců a solidní mezičas.

Vln osm nemá zlé moci,
vln osm laškuje jen.
Vln osm nemůže zmoci,
devátá vezme tě v plen!
Devátá vlna smete,
s čím osm hrálo si,
devátá vlna nese,
však živé nenosí.

Co předvedl třetí kilometr, to si budeme všichni dlouho pamatovat. Viktor Dyk ve své známé básni mluví o devítce, tady to prostě ale přišlo dřív. A koho vlna na trojce úplně psychicky nezlomila, toho alespoň nepěkně nalomila, času ale ubrala všem, a to nemálo.

Rechtsfahren(laufen)

Ani zbytek trati nebyl zrovna rovný, v každém rameni kříže nějaká vlna. Naštěstí jsem celou dobu běžel ve dvojici s jedním borcem, takže jsme si dost pomáhali. Tvar kříže, jak psali organizátoři, měl tu výhodu, že i běžci ze středu pole mohli míjet čelo závodu. Byla to ale i nevýhoda, jak jsme se přesvědčili při posledním náběhu do středu kříže na 8. kiláku. V ústředí totiž byla občerstvovačka a běžci, kteří tam do sebe na šestém kiláku lámali vodu a ionťák, byli tak zabraní do konzumace, že se zcela vychýlili ze správného směru běhu a rozprostřeli se po celé šíři silnice, kde jsme se jim v protisměru hnali po pravé straně vstříc. Můj spoluběžec do jednoho takového zbloudilce v plné rychlosti vrazil a já jsem tak tak uskočil, nic příjemného.

Čas je relativní

Na poslední dvojce už jsem do toho dal všechno, v dáli jsem viděl třepotat Márův dres a říkal jsem si: To je dobrá motivace do finiše. Neměl jsem jasnou představu o skutečném čase respektive uběhnuté vzdálenosti. Trať měla být údajně přesně změřená, ale všem nám hodinky ukázaly jen 9,85 km – což už není moc v normě (i když les a tři 180 mohly udělat svoje). Podle Garminů jsem se tedy moc nemohl orientovat, kiláky ale taky nebyly značené. Nezbývalo, než běžet naplno. Máru jsem nakonec přejel a když jsem se po doběhu podíval na hodinky, viděl jsem 35:01 – to mě šokovalo. Naposledy jsem koukal na 9., když hodinky píply – protože ale vzdálenost neseděla, vypadalo to v tu chvíli, že i když to narvu na krev, bude to tak tak na překonání osobáku (35:17). Byla to ohromná radost ze zlepšení a zároveň smutek z té vteřiny, co chyběla. Vždyť jen na každé otočce jsme ztratili tak dvě, nemluvě o kopci na třetím.

Radost ale převládla, sluníčko pálilo, pivo chutnalo. David si jen o tři vteřiny nedal osobák a doběhl si pro stříbro v kategorii. Míru trať dost vytrestala, ale maximum si utáhl parádně. Mára žádné ambice neměl, bral závod jen jako takové zpestření před Berlínem, takže měl v hlavě především narozeniny Poctivého výčepu, kam jsme se navečer přesunuli. Potleskem jsme odměnili také Hodboďovi, kteří oba tradičně vystoupali na bednu ve svých kategoriích.

Ve Výčepu s námi závod rozebírala ještě Zuzka, dorazil i Ondra a později pouze pár hodin zasnoubení Ježek s Ivanou, což jsme samozřejmě museli oslavit jakýmsi Ježourovým oblíbeným pitím, jehož kouřový ocas cítím ještě teď.

Konec celého příběhu byl nakonec šťastný. Odpadáři dorazili se zpožděním a stejně laxní byli i při odvozu kontejneru. V neděli jsem proto všechen bordel v klidu vyházel:-)

Honza

Výsledky SK Svěrák (kompletní zde)

Svěrák	Čas	Pořadí abs./kat.
David	33:44	5./2.
Honza	35:00	9./5.
Míra	38:24	29./13.
Mára (5 km)	20:03	10./6.