Pardubice nepatří ke tradičním Svěráckým kolbištím. Jarní půlmaratony si většina našich závodníků a závodnic odbývá v Berlíně či klasicky v Praze. Mně se však Pardubice hodily do plánu přípravy na maraton, patří k tradičním běžeckým svátkům všech Pavlištů a navíc jsem si po dlouhých 5 letech chtěl poměřit síly v rámci Mistrovství České republiky.
Celý týden před závodem jsem bojoval s jakýmsi podivným nachlazením, ale v den závodu jsem se probudil jako rybička a na trať jsem se vyloženě těšil. Naběháno jsem měl jako nikdy, počasí bylo chladné, suché, vítr foukal, ale žádný uragán. Ideální počasí na lámání osobáků.
Při prezentaci jsem byl několikrát upozorněn na nutnost běžet v oranžovém dresu věhlasného libereckého klubu, kterému tamní borci přezdívají “popelářský” či “dres technických služeb”. Atmosféra v šatně, která byla plná známých tváří Staňků, Gaislů, Kozlíků, Homoláčů atd. by se dala krájet, rozklus a jde se na start. Plán byl zaútočit na osobák, což znamenalo rozbíhat tempem 3:30 min/km. Při rozklusávání s bratrem jsem zahlédl známý dres Spartaku, klubu, na jehož stadionu každý týden poctivě krouží také Svěráci a za který v dávné historii skákala do výšky také má drahá polovička. Běžce jsem neznal.
“Kdo to je?” Ptám se svého bratra, kterého dotyčný atlet uctivě zdravil.
“Auersvald” Odpovídá stručně.
“Jak běhá?”
“Asi jako Šulda” (Jan Schulhoff z Liberce – pozn. aut.)
“Šulda je rychlej, ale půlmaraton neuběhne. Tak já s ním poběžím”
“No…”
Pavlišti
Krátce po startu se skutečně utvořila skupinka s tímhletím Auersvaldem ale na jejich tempo jsem neměl. Na trojce jsme byli za 10 minut, na 5 pod 17. Tam jsem za sebou s úlevou zaslechnul funění, borce ze Spartaku pustil a zachytil se dvou kluků z Mostu, kteří se střídali v určování tempa, které mi mnohem více vyhovovalo, ale pořád se pohybovalo mezi 3:20 a 3:30 min/km. Někde na 7. Km jsme míjeli procházejícího se Kreisingera, který už mířil do šatny a připomněl mi naše společné ústecké vystoupení se Sedlem. Hlavně nevzdat. Jestli tohle vydržím, bude to skvělý…, říkal jsem si a čekal na krizi. Občerstvení, všude fandící Pavlištové. Na 15. Km překvapivě přišla krize na moje tahouny z Mostu a zůstal jsem osamocen. Běželo se mi výborně až do cíle, tam jsem sice prohrál ve finiši s Šedíkem z Kyjova, ale co už, čas 1:12:22 pro mě byl z říše snů. A 13. Místo na MČR 13. dubna, kdo to má?
David