Povedlo se to skvostně! Jubilejní dvacátý pátý pražský maraton přilákal na start trojici Svěráků s rozličnými ambicemi. David chtěl běžet sakra rychle. Já jsem chtěl běžet nad svoje možnosti. A Novej Vojta nám připomněl, že běhat se má taky pro radost, nikoli pouze pro placky či osobáky.

Davida jsme stejně jako při jeho famózním osobáku na půlce v Pardubicích rádi zapůjčili k popelářským dresům Slovanu Liberec. Staršího z Pavlištů k maratonu po čtyřech letech tak trochu vydráždil loňským výkonem Ježour, který mu v rámci oddílu „naložil“ asi dvě sekundy – to si David nechtěl nechat líbit.

Zabejčil v tréninku pod dohledem bráchy Víti – při nakouknutí do jeho přípravy jsem musel konstatovat, že jsem rád, že nemám bratra – dostával strašný nálože. Ale tvrdá dřina přinesla oběma špičkové výsledky: Víťa je v osobáku znovu po letech mistr republiky a jako bonus bratra nacpal do elitní desítky českých maratonců!

Já jsem maraton letos vůbec neplánoval. Nicméně stala se mi koncem roku velmi smutná věc. Přestal jsem kouřit. Nechtěl jsem, ale v životě to někdy tak bývá, že nejde vše podle plánu. Nevěřil jsem, že to vydržím. Zvlášť v lednu se mnou byla „dost zábava“ – výborný výbuchy vzteku, nespavost, konstantní podrážděnost, kynutí na váze, výčitky typu „přece nemůžu nechat maminku, aby zůstala posledním kuřákem v rodině“.

Ustál jsem to. Ke svému překvapení jsem v březnu zjistil, že když nemusím neustále tolik kouřit, mám víc času na běhání a mám podstatně vyšší měsíční kilometráž (cca 250 km) oproti loňsku, kdy jsem na maraton cílil. Začalo mě zajímat, jak bych mohl 42 kiláků zvládnout letos. Cíl byl nemalý.

Taktéž Novej Vojta se původně hlásil na maraton již na podzim s nemalými ambicemi. Ale když nejde v tréninku vše podle plánu, musíš občas holt zvažovat, jak se královskou distancí popasovat. A Vojta to vymyslel dost překvapivě.

Zde už naše dojmy jednotlivě:

David alias popelář

Před dnem D se mi o závodě zdálo dvakrát, byl jsem nervózní jako prase. Čtyři měsíce urputný dřiny jsem měl prodat v jednu chvíli a věděl jsem, že to má hodně bolet. Nakonec to bylo překvapivě snadný. Na startovní čáře mi brácha prstem ukázal na maníka, který byl oblečený spíše výletně: „To je von. Vodič na 2.35. Je tu pro nějakou ženskou“. Na Čechově mostě jsem se mu pověsil za prdel a byl tam až do 35. kilometru. Tedy kromě chvíle, kdy si odběhnul na malou k nějaký lampě pod Nuselákem.

Marek alias Chipsový král

Obyčejně prý po odložení cigárek naberete i 15 kilo. Já vzhledem k nemalým tréninkovým dávkám nakynul během pár prvních dní o šest kilo. Časem se to smrsklo na tři kila předchozí váhy (lehce pod 80 kilo, moje čabajková pověst mě ostatně vždy předcházela). Těch pár kil navíc se nedaří zbavit – možná by to šlo nebýt pravidelných seancí typu výpečky, kobyliské pivní dýchánky a trudné chipsové večery.

Zatímco výpečky a pivko mám moc rád, chipsy mě rozčilujou. Nejsem však schopen se jim bez cigárek účinně bránit. Nejím je, rovnou to vdechuju, klidně i po třech pytlících. Výsledkem pak bylo i pár smutnejch tréninků, které jsem nedochodil dle plánu a musel je pojmenovat „utrpení chipsového krále“.

Alespoň 14 dní před maratonem jsem se chipsů dokázal vzdát. Byly to dost nemastný neslaný dny. Bez cigárek jsem dokázal hned v březnu na Kbelské desítce stlačit výkon pod 40 minut – čas před 12 měsíci absolutně nereálný. Dost mě to nahecovalo na Berlínský půlmaraton, ale doteď nevím, co jsem tam vyváděl. Výsledný čas nebyl průser (1:30:19), ale tak nějak jsem si myslel na víc.

Směrem k maratonu jsem se rozhodl berlínský výkon moc nereflektovat. Koupil jsem na doporučení Janyse ze Slávie nové „nike zoom fly“ – ta botka tě má podržet, když ti dochází šťáva a světe div se, reklama nelhala. Naordinoval si v dubnu tři dlouhé klusy, které mi vyšly hodně nad plán, a šel na start do Prahy nervózní, ale odhodlanej se porvat o čas bližší ke třem hodinám, než k času 3:15, na který papírově spíš mám. V překladu to znamená že jsem chtěl první půlku přepálit a druhou nezkolabovat přespříliš.

Ráno byla kosa, rozehřálo mě až setkání s Vojtou na Můstku. Maník v kostýmu ze Star Wars a pod ním svěrácký dres – nikdy jsem tu ságu neviděl, čili jsem ho označoval za „džedáje“, což se mě snažil opravovat, ale pak to vzdal. V koridoru jsem si připadal mocně, že mám vedle sebe vojáka a pak už hrála Vltava…

Šlo to podle plánu. Bylo troufalé rozeběhnout ke třem hodinám po 4:16 na kilák, ale chtěl jsem si udělat strejčka, protože mi bylo jasný, že ve druhé půlce nezrychlím. Na hodinkách jsem sledoval výlučně jen průměrné tempo, aktuální tempo v těchto závodech stejně furt lítá nesmyslně nahoru dolů a zbytečně mě to pak rozhazuje. Hodinky do nějakého 14. kiláku ukazovaly 4:17, pak to narůstalo, ale ne fatálně.

Nejhůř mi bylo po otočce v Podolí. Po půlce v čase 1:31 mě tam nepěkně potrápil vítr, až mi byla zima. Zatnul jsem zuby a průběžně kontroloval na hodinkách, jestli nezpomaluju přespříliš. Velký dík patří kustodům a fandům. Na desátém mi podali gel zlatí rodiče Davida a Víti, na dvacátém mě už čekala krásná Zuz, která pak přeběhla po Železničním mostě na 30. km k Terce s Járou.

Na Smíchově mě potkala i pomoc nevídaná. Byl tam připraven Sedlo, který měl původně podpořit Davida na poslední desítce, ale ten šílenec popelářskej to vůbec nepotřeboval. Předseda tedy pomohl jiné své ovečce. Jal se mě nejprve upřímně povzbuzovat, nicméně já už byl vymletej a potřeboval jsem „slunce v duši“ a ne „dobrý, dobrý, pojď, pojď “, čili jsem mu sdělil, že jestli chce běžet se mnou, bude zticha. Pak jsem ho na mostu Legií poprosil, že jestli mi chce skutečně helfnout, ať na mě počká v Karlíně.

Druhé nábřeží (33. – 37. km), tedy největšího nepřítele maratonců, jsem zvládl se ctí, ač tam mám nejpomalejší kilák (4:42). Kolem mě stejně jako loni někteří křečovali, přecházeli do chůze. Já držel a běžel vstříc Karlínu a Sedlovi, který mě doprovodil poslední čtyři kiláky k Právnické fakultě – pěkně beze slov, zrychlit mě už stejně nemohl, ale tak nějak jsem byl klidnější, že už to nemůže dopadnout špatně – hodinky ukazovaly bezpečně pod 3:10. Do finále v Pařížské mě povzbudili znovu Zuz s Járou a Terkou a já mohl nadšenej propadnout cílem za 3:07:26 – tedy blíž k třem hodinám, než k třem patnácti 😊

Vyhrkly mi slzy. Vždycky mi takhle vyhrknou, když v „Kokosech na sněhu“ na konci nesou do cíle ten bob. Já bych do cíle bob nedonesl, donesl jsem tam alespoň chipsového krále. Čas mám o 18 minut lepší jak loni. Celkem slušnej progres bez cigárek a hlavně, na rozdíl od loňské maratonské premiéry mám už roupy to tam za rok prásknout znovu.

Teď se však spíš těším na dnešní ochutnávku vínka. Asi si dám s mamkou i jednu cigaretku. Nejsem přeci jen běžec, ale taky hodný syn, čili ji nenechám chodit ven samotnou že jo 😊

Novej Vojta alias Stormtrooper:

To byla zábava! Zatímco před čtyřmi lety to bylo při prvním maratonu v Praze kvůli nezkušenostem utrpení a před dvěma lety na podzim ve Frankfurtu nad Mohanem kvůli celoevropské vichřici jakbysmet, letos jsem na to šel jinak.

Do třetice všeho dobrého a zlého jsem si už maraton zkrátka chtěl užít a když to s tréninkem ani na začátku února nebylo směrem k úctyhodné trati nejlepší, prostoupila mnou Síla a vnukla mi nápad pomoci prvomaratoncům jako vodič. To ale nakonec nedopadlo, a tak musela Síla nastoupit podruhé a zřetelně mi naznačit, že propojení mé oblíbené vesmírné ságy a milované sportovní činnosti je tou správnou cestou, jak si maraton oblíbit. Volba „stormtroopeřího“ kostýmu byla jedinou možností, neb Darth Vader měl pláštík a Darth Maul plastovou masku – a na to v tom běžet jsem neměl koule ani já.

Že byla maratonská neděle mému úmyslu nakloněna, naznačila již pár dní před ní studená fronta, která nepolevila a v den startu vytvořila prostředí ideální na osobáky, resp. v mém případě podmínky na NEzdechnutí v celotělovém kostýmu. Na osobák nadržený Mára po počátečním smíchu neustále vyhlašoval, že má vedle sebe „džedáje“, po několikáté opravě jsem to vzdal a jal se připravovat na závod. V masce běžet pošušňání skutečně nebylo, jako větší problém se ale ukázala pánská malá potřeba, kdy jsem v „toice“ na osmém kiláku strávil více než tři minuty, až se na mě dobývaly další zájemkyně. Obleček mi díkybohu ale vzadu ochotně zapnula dobrovolnice a já běžel krájet kiláky dále.

Nad 25 km jsem od prosince 2018 běžel jen jednou, tak jsem nechtěl nic pokoušet. Tempem mírně pod 5.50 min./km, v dobrých tepech a s hudbou v uších trasa ubíhala příjemně rychle. Podpora mocně fandila, půlmaraton přišel jako nic a až u Strakovy akademie se ozval odvěký nepřítel všech běžců. Proces s „toikou“ jsem zvládnul o dost rychleji než poprvé, více jsem se ale bál krize a křečí, které zatím vždy po 30. km přišly. A světe div se, díky vhodně zvolenému tempu se tentokrát až do cíle nic neprojevilo, a tak jsem poslední kiláky nezpomalil a v Pařížské si diváky rozhicoval, aby bylo jasné, která filmová sága byla, je a bude ta nejvíc „marvellous“.

Doběh na Staromák byl famózní zážitek, zpětně i díky tomu, že jsem o pár vteřin v druhé půlce zrychlil. Výsledný čas 4.09.35 je ze všech tří dosud zaběhnutých maratonů nejhorší, o čísla ale v tu neděli nešlo. Zamakám na jiný – někdy ale člověk musí zpomalit a udělat si ten běh pěknej, aby si připomněl, proč ho to před šesti lety z ničeho nic tak chytlo. May the Run be with you!

Tak ať to běhá: rychle, svižně i pro radost! A nezapomeňte: v sobotu 25. května se na vás těšíme při Večerní svěrácké desítce! 😊

Výsledky Pražský maraton (kompletní zde)