Po roce se na vrchol hory Říp postavily opět naše čtyři dvojice s cílem zdolání legendárního koloběhu. Páry značně obměněné a některé až skoro nesvěrácké. Z loňska udrželi parťáctví jen Irena s novým Vojtou. Jinak se na kole a v běhu, v blátě i na slunci, s úsměvem i klausovským křivením střídaly tři nové dvojice.

Mě Markéta loni tvrdila, jak to bylo prima, přesto mi raději pro letošek otěhotněla. Vzhledem k tomuto nyní obvyklému ženskosvěráckému stavu (a netěhotné kusy trápí zranění) jsem musel sáhnout do armády. A vojenská lékařka Peťa si s bahnem dokázala poradit.

Manželskou dvojici Sedláčkových a Pavlištů letos vystřídali Veselíkovi. Miras, aby Aničce taky jednou ulehčil od neustálého hlídání dvou malých svišťů, vzal svou milou na tento malebný výlet pro tzv. partnerskou romantickou pohodu.

S Bodim jsem v pátek vyzvedával čísla v loděnici a pak ho doma cpal pizzou a pivkem a naléhal na něj před nedělní svěráckou valnou hromadou: „Měl bys už vstoupit!“ A on mě vyslyšel. S další šikovnou lékařkou Markét to bloňďáček zvládl v sobotu ještě jako spřátelený člen oddílu, ale od neděle z něj již máme plnohodnotného Svěráka.

Zde již dojmy z šestačtyřicetikilometrové štreky z Řípu do Troji od jednotlivých dvojic:

SK Svěrák – JM

Markéta: Když Jakub asi na třetím rande poprvé zmínil koloběh, musela jsem souhlasit s tím, že to zní jako výborný závod. Vzhledem k mojí běžecké kariéře, která sestává celkem z jednoho půlmaratonu procházkovým tempem, a Jakubovo botníku s devíti páry běžeckých bot, které těch kilometrů naběhaly asi víc než si dokážu představit, jsem se ujišťovala myšlenkou, že jsem z obliga. Když se ale krátký hovor o koloběhu začal vkrádat do našich konverzací častěji a častěji, trošku jsem znervózněla… Nebudu to protahovat, nabrífoval mě úspěšně.

Jakmile se rozezněl zvon slavné rotundy, my kolaři jsme se vydali ze zabláceného kluzkého kopce. Běžci mezitím obíhali Říp druhou stranou. Když jsem viděla, jak Jakub vystřelil mezi prvními, bylo mi blbé zůstat pozadu, tak jsem se – navzdory svým vlastním očekáváním – pustila dolů z kopce řekla bych vcelku slušným tempem. Přiznávám, trošku se ve mě v úvodu splašil závodnický duch, takže jsem si chtěla odběhnout svoji část co nejdříve, ale brzké ranní hodiny a běhání, to u mě zkrátka nějak nejde dohromady. Již na pátém kilometru jsem si tak dosyta vyzkoušela, jak se cítí astmatici, které nám v práci vozí přidušené na urgentní příjem. Kubu jsem tím trošku vyděsila, možná nás už viděl ve vlaku z Mlčechvost, jak si z kola nenápadně odstříháváme startovní číslo.

Bodi: Intuitivně jsme zkrátka najeli na mojí oblíbenou taktiku. Napálit to s Keňany a umřít. Naštěstí jsme brzy podřadili zpět na příjemné tempo…

Markéta: Všechno se potom vcelku ustálilo, zase se mi vrátila schopnost mluvit, některé běžecké pasáže jsem si i užívala.

Bodi: Nepříjemným momentem snad byl jen kopec z Ouholic, kdy se za námi najednou ozvalo škodolibé halekání, připomínající urputná individua z Trikolory. S lehkým úšklebkem jsme však nasadili turbo (za které jsem později na rovinách zaplatil) a Márovi zmizeli z dohledu.

Markéta: Ve zbylých částech závodu Jakub běžel skoro jako by se chtěl stát právoplatným členem Svěráku… Předbíhali jsme vydatně, já si na kole zvládla i odpočinout a začít si užívat okolí. Těsně po příchodu prvních křečí jsme díkybohu narazili na Sedlův občerstvovací dream team. Vypila jsem čaj a snědla snad všechno, co mi nabídli se slovy, že je to proti křečím, a jelo se dál. Na dlouhém cílovém úseku podél Vltavy začínal i Jakub konečně jevit jisté známky únavy, ale stejně jsme ještě několik párů předběhli. A pak již jen chycení se za ruce, proběhnutí cílem v rozhodně uspokojivém čase a máme hotovo!

SK Svěrák – Přespolní patrioti

Po loňském fiasku s kolem, kdy nám spadl řetěz a další srandičky, jsme si půjčili horáka a taky pozměnili strategii. V obou předešlých ročnících jsme se v první polovině závodu střídali po kilometru a půl a na cyklostezce podél vody po kilometru. Letos jsme drze okopírovali strategii Marka a Markéty z loňského roku a střídali se nejprve po pěti minutách a pak po čtyřech. A docela se nám to osvědčilo.

Na Říp nás ráno odvezl můj táta. Vzhledem k tomu, že se nám svěřil, že nevidí ani do dálky, ani na blízko a ještě hůř vidí v šeru, jsme přežili. A musím ho pochválit, že se krotil! Jen jednou prohlásil o neosvětlené chodkyni, co mu vběhla na přechod, že je stará kráva.

Díky mé, řekněme opisně ne naprosté debilitě, ale stihomamu mít všechno předpřipravené, jsme ztratili startovní číslo ještě před startem. Připevnila jsem ho totiž na kolo, které se vezlo na nosiči na střeše auta, a než jsme vyzvedli Vojtu doma, tak ho urval vítr.

Z původního plánu, že já pojedu první úsek na kole a Vojta poběží, nakonec sešlo. Hrdinka vyměkla jak máslo. Když jsem přiběhla pod Říp, Vojta už tam čekal. Sice cestou hodil tlamu, ale vypadal poměrně v celku.

Oba jsme byli fit, závod se obešel bez křečí a postupně jsme se prokousávali dopředu. V první čtvrtině jsme se chvíli předbíhali s pánem, který když viděl naše dresy, podotkl, že si připadá jako by měl koule ve svěráku. Highlightem byl Honza s Míšou a Zuzkou, kteří nám kousek za Řeží připravili svěráckou občerstvovačku. A asi proto jsme finišovali v nejlepším čase ze všech třech ročníků.

SK Svěrák – Pekelní satani

Po loňském sukcesu s Markét, kdy jsme hlavně sami sebe překvapili dvacátým místem, mi musela parťačka pro lepší starosti dát košem. Pro kormidelnici jsem tak sáhl po Zuz kamarádce Petě, která je z armády zvyklá na ledasco. A dobře jsem udělal.

Jediná menší obava byla, že se poslední měsíce intenzivně učila na atestaci a na pohyb nebylo mnoho času. Ale šikula Peťa jednak zvládla jak atestaci, tak s mým velkým obdivem i koloběh.

Pátek jsme ještě s Boďasovýma možná trochu zbytečně přepískli nějaké to pivko a osminku pizzy navíc, ale pod Řípem už jsem byl ráno krásně hladovej. Naše dvojice se zahřívala postupně, prvních pár kiláků jsem se tahali s Veselíkovic. A po zdolání pro mě nejhorší části bahnitého oraniště jsme se postupně prokousávali pořadím nahoru, protože jsme měli na paměti, že kopat musíme hlavně od Nelahozevsi, tak aby byly síly.

Po občerstvovačce v Ouholicích jsme dokonce v kopci měli na dosah Boďasovic, ovšem udělal jsem taktickou chybou zvoláním: „Mám tě, ty svině!“ 😊 Boďas pak značně kopnul do vrtule.

Na něj s Markét jsme si tedy museli nechat zajít chuť, jinak jsme ale sklízeli dosyta. Peťa se ctí zvládl mírné křeče po Kralupech i poslední stoupák do Větrušic. Milou Sedlačkovic občerstvovačku v Řeži vč. Zuz a Meru jsme jen letmo olíbali, abychom pak na mé tréninkové rovině u řeky slupli před cílem ještě alespoň osm kapajících dvojic. Přesně jak jsme chtěli a od Řípu plánovali. Do cíle jsme naběhli s úsměvem a za rok tomu snad bude zrovna tak!

SK Svěrák – Veselí (k) Svěráci

Na koloběh jsme se přihlašovali s vidinou, že v té době se Anička poprvé po dvou letech mateřské zase naučí běhat a Míra bude mít natrénováno. Vize se jako vždy nepotkala s realitou, a tak jsme na startu byli skoro bez tréninku a s jedinou ambicí – přežít!

Po zkušeně přepáleném startu jsme ustálili tempo a jeli jako stroje. První lehká krize nastala na občerstvovací stanici, kde Anička chtěla sníst úplně všechno, a Míra chtěl co nejrychleji pryč, protože nenašel svařák. Nakonec jsme udělali manželský kompromis (tj. rozhodla manželka).

Pak už jsme letěli stálým tempem až k druhému kopci a postupně jsme si brali zpět pozice ztracené občerstvováním. Nadlábnutí se vyplácelo. Po druhém vystoupání už jsme zkracovali střídání a očekávali spasení od archandělů Míši a Honzy. Už jsme ztráceli naději, když se rozezněly nebeské píšťaly, vše nad Řeží se rozzářilo a mi uzřeli občerstvovací stanici vinařství Sedláček.

Po návratu k řece už jsme odpočítávali každý metr do konce. Na konec jsme ještě svedli na cílové pásce souboj s asi o 30 let starším pánem a jeho dcerou, která evidentně disponuje kladným vztahem k jídlu. Míra do toho dupnul, ale senior si ho zkušeně namazal na chleba. Souboj cyklistek pak za běžci podle veškeré dostupné obrazové dokumentace vyhrála o centimetry Anička. Na koloběhu však není videorozhodčí, a tak byl druhý pár zapsán do výsledků před námi a se stejným časem.

Celkově Anička podala srdnatý výkon, Míra ze sebe ždímnul, co v něm bylo, a přežili jsme. Nakonec i ten čas byl celkem solidní.

Výsledky: Koloběh Říp-Praha, 46km (kompletní zde)

Svěráci	Čas	Celkem	V kategorii
Markéta+Bodi	3:58:35	56.	37.
Irena+Vojta	4:09:32	74.	48.
Peťa+Marek	4:16:05	88.	55.
Anička+Mirek	4:37:01	114.	31.