Zní jako začátek prapodivné bajky pro děti, ale ve skutečnosti je to report o tom, jak jsem běžela Bostonský maraton, sto sedmnáct let po prvním muži a padesát osm let po první ženě – Robertě Gibb, která se stala průkopnicí a otevřela maratonské dveře dalším závodnicím něžného pohlaví. Maraton se běží každoročně každé třetí pondělí v dubnu, v Bostonu, v Massachusetts, na státní svátek Patriot´s day.
Ani už nevím, jak jsem na ten nápad přišla. Rozšířit vitrínu medailí o jednu z šestice největších maratonů nikdy nebyl můj cíl. Asi jsem se nechala unést maratonem na adoptivní domovské bázi ve Frankfurtu, kde jsem zaběhla 3:11 a běžci kolem mě začali říkat. „Jééé, to by ses mohla kvalifikovat do New Yorku nebo do Chicaga nebo Bostonu.“ ,, No jasně, nebo třeba na Měsíc, tam na mě všichni čekají od roku šedesát devět,“ říkala jsem si v duchu. Ale na druhou stranu proč si neudělat výlet a nespojit to s pár týdny dovolené. Poslední delší výlet mimo Evropu jsem podnikla v časech BC (before Corona), mohlo by být fajn se zase podívat někam dál. New York
i Chicago se běží na podzim, kdy už počasí může být všelijaké, takže Boston v dubnu byl jasná volba. Kromě toho, kdo by nechtěl medaili s jednorožcem?
Sixpack na dvojí využití
Vzhledem k tomu, že limit pro mojí věkovou kategorii byl 3 hodiny a 35 minut, prošla jsem jím poměrně snadno. Když jsem zaplatila za registraci a začala shánět hotel, pokud možno v dojezdové vzdálenosti od cíle, tak se mi zježily všechny vlasy na hlavě. Po několika týdnech hledání jsem akceptovala fakt, že ubytovaní pod 700 dolarů za tři noci prostě neseženu. Pokud tedy nechci bydlet v nějaké vyhlášené čtvrti a darovat orgány. Což nechci, a zejména játra bych si ještě ráda chvíli ponechala. Od listopadu jsem jak včelka Mája pilně brousila asfalt. V únoru a březnu mě dlouhé tempové běhy místy vymrštily z komfortní zóny, ale vesměs jsem byla s výsledky spokojená. Desítku jsem dala konečně pod 40 minut, ½ Maraton za 1:26. Dělala jsem si iluze, že i na maraton by mohl padnout košilatý osobáček. Jenže občas je dobře se nepřemlsat ještě přes startem, přeci jen to je 42 km a ne zkouška z aplikované matematiky. Pět dní před závodem jsem aklimatizačně odletěla do New Yorku a dva dny před startem jsem pak přeletěla do podstatně menšího, čistšího a sympatičtějšího Bostonu. Zrovna byla silná vichřice a asi 8 C, to druhé by ani tak nevadilo, ale díky větru a únavě, jsem se šla rozklusat do posilovny na pás. Jako na potvoru jsem měla pokoj v desátém patře, kde meluzína kvílela a dírou v okně, za 250 dolarů za noc přece nemůžete chtít dvě funkční a celistvá okna, mi profukovalo do pokoje. Když jsem se šla zeptat na recepci, jestli by mě nemohli přestěhovat, tak mi bylo řečeno, že mají bohužel plno. Vyřešila jsem to po svém, svlékla jsem six pack piv donaha a obalem utěsnila škvíru v okně.
Decibely běhu
V předvečer závodu jsem se šla posadit na hotelový bar. Bylo mi jasné, že po jemně perlivé vodě budu mít noční můry, a tak jsem si objednala pivo. Druhé jsem s díky odmítla. Když se mě číšník snažil přemluvit, vymluvila jsem se na maraton. Vzhledem k tomu, že jsem si před spaním dala ještě jedno ze svlečeného sixpacku, to rozhodně nebyl ten pravý důvod. Ale při představě, že se k mému otci dostane, že jsem si dala třetinku lahvového Bud light za 10 dolarů, mě polil studený pot z toho, že až příště pojedu domu, tak budu mít klíč v zámku, řetěz na dveřích a doživotní zákaz vstupu do bytu. Vzbudila jsem se samozřejmě už před čtvrtou ráno, a tak jsem měla spoustu času dojít na svozový school bus, co odjížděl v půl osmé do Hopkintonu. Už v šest mě cestou na metro překvapilo, jak je poměrně dost velké teplo, ale aspoň přestal foukat vítr. Celá logistika před startem byla poměrně dobře zorganizovaná, pozitivně mě překvapilo, že při třiceti tisíci účastnících všechno proběhlo rychle a hladce. Před startem jsem potkala kamaráda z frankfurtského běžeckého klubu, popřáli jsme si hodně štěstí a zařadili se do startovních koridorů. Já startovala v 10:25. Mezitím se udělalo dost velké horko a pořadatelé hlasili, ať běžci vezmou na vědomí, že teplota vzrostla o 15 C oproti poslednímu týdnu a svítí slunce. Paráda, první letní let si nemohl vybrat lepší termín. V kapsičce u kraťasů jsem sice měla jelení lůj, ale opalovací krém nikoliv. To zase budu vypadat jak reverzní panda, až si sundám sluneční brýle, posteskla jsem si. Začalo se mi chtít čůrat, ale už bylo pozdě, budu to muset nějak pořešit za běhu. Vzpomněla jsem si na slova našeho nového Vojty, že jestli tohle je jediný, co mě při maratonu trápí, tak to jsem na tom velmi dobře. A odstartovalo se. Na trati bylo trochu těsno, silnice byla úzká vzhledem k množství účastníků, ale běžci byli v koridorech seřazeni podle kvalifikačních časů, takže se dalo běžet. V duchu jsem se utěšovala, že se to za pár kilometrů rozmělní, ale to byla dost naivní představa. Celou dobu jsem musela smrkat do dresu, protože kdybych se vysmrkala takzvaně ,, na fotbalistu“, tak u toho ohodím pět dalších lidí. Atmosféra na trati byla dost hlučná. Jasný, prvních pár kilometrů, pak to opadne. Ale to jsem se mýlila. Ve skutečnosti jsem si uvědomila, jak jsem byla naivní a na kolik věcí jsem vůbec nebyla připravená. Byl to můj čtvrtý silniční maraton a devátý včetně horských, ale ani Drážďany, kde jsem měla debut, ani Praha nebo Frankfurt neměly ani čtvrtinu účastníku, co Boston. A k tomu Američani to umí roztočit. Celých 42 kilometrů stály tisíce lidí podél trati a hystericky ječely. Mlátili do všeho, co bylo kolem, nebo co našli ráno na dvorku. Od bubnů až po kusy plechu. Běžcům nabízeli občerstvení všeho druhu: oloupanou mandarinku, klobásy, pivo, vazelínu na špejli, kapesníky…působilo to skoro jak bleší trh.
Darwinova cena
Plán byl začít na 3:05 a druhou půlku, kde mimo jiné čekalo i plíživých 300 m do kopce, se uvidí. Nicméně už po hodině jsem cítila, že hlava bude problém. Vůbec se jí nechtělo běžet. Nemohla jsem se poprat s nepřiměřeným hlukem a množstvím lidí. Kdybych to bývala byla věděla, tak si vezmu špunty do uší nebo traktoristický sluchátka jako Otík z Vesničko má středisková. Na dvanáctém kilometru se mi chtělo brečet a jít na vlak, jenže všichni víme, jak železniční sít v Americe vypadá. ,, Nevnímej to, to dáš,“ povzbuzovala jsem se. Pak jsem proběhla kolem někoho, kdo ječel. ,, Honey, you are so wonderfull.“ ,, Ty vole, tak to nedám.“ Vedro začalo být nesnesitelné, na každé občerstvovačce jsem si jeden kelímek vylila na hlavu a druhý vypila. Nebyla jsem jediná, za chvíli se nám pod nohama začaly valit tuny plastových lahvích a odpadků, a to jsem startovala v druhé vlně. Ani jsem si nechtěla představit, jaké to museli mít chudáci, co startovali ze čtvrté. To bylo na Otíkova sluchátka a šnorchl. Byla jsem mezi 16. a 17. kilometrem a stále jsem držela tempo 4:20, na plánovaný čas. Bylo mi trochu zle od žaludku, což jsem připisovala horku. Na devatenáctém kilometru jsem si vzala další Maurten gel, jak jsem měla rozepsáno v excelovské tabulce. Můj německý přítel by ze mě měl radost, jakou dodržuji strukturu. Jenže mi to v tom horku vůbec nesedlo a hned to šlo ven. Jako na potvoru jsem se zrovna nadechla a zvratky vdechla. Začala jsem kašlat a dusit se. Říká se, že člověk je nejšťastnější, když umře při něčem, co miluje. To je možná pravda, ale zemřít zrovna teď za doprovodu strejců ve vroubkovaných nátělnících a flanelových košilích, co zběsile mlátili do zábradlí, by bylo spíš na Darwinovu cenu. Nakonec jsem to rozdýchala a běžela dál, ale
,,man with a hammer“ se dnes rozhodl, že si se mnou vyrazí na rande už o něco dříve. A to nebyla dobrá zpráva. Motivace běžet se úplně vytratila, bylo mi zle a nemohla jsem ani pomyslet na to, že bych si dala další gel. Každý další kilometr bolel a zdál se nekonečný. Boty mě dřely a já si představovala tu krásu, co na mě čeká, až si je zuju. Z tempa 4:20 se stalo něco jako 4:40 a boj o přežití. V hlavě jsem si nastavila survival mode, je jedno, jestli to doklušeš v tempu 6:20, ale hlavně se dostaň do cíle. Trochu mě namotivala až slečna, co kolem třicátého kilometru stála s transparentem. ,,One day you won’t be able to do this anymore. But today is not that day!“ Pravda, rozeběhla jsem se.
Wellesley – sen nejen německých důchodců
Musím říct, že trať jsem nastudovanou úplně neměla. Tedy měla, ale jen, co se týče výškového profilu. Čím je vyhlášeno Wellesley, jsem vůbec netušila. A když jsem přiběhla do sympatického malého univerzitního městečka, měla jsem oči navrch hlavy. Všude stály polonahé studentky, vřeštěly, jak se patří a rozdávaly polibky. Některé měly transparenty ,,Kiss me baby“, ,, I am your kissing teacher“ nebo ,, I study computer science and I am fucking hot“. Musím přiznat, že byla, ale pojďme si popovídat po magisterských státnicích. Ač nejsem úplně puritánského založení, tak mě to trochu rozčarovalo. Pak už se zbíhalo do Bostonu, posledních pár kilometrů bylo oblačno a já výrazně pookřála. Pořád jsem, i přes veškeré krize, držela tempo kolem 4:30, takže zase taková tragédie to nebude, i když pořád daleko od vysněného cíle. Těsně před koncem jsme probíhali tunelem, jediným místem, kde bylo ticho a chladno a já si v duchu říkala, že kdyby mi teď někdo podal lahváče, tak si sednu na zem a zůstanu tu až do večera. Pomyslnou cílovou pásku jsem protrhla v čase 3:13:26. Zabalila jsem se do folie, vzala si potravinovou tašku, která čekala na každého v cíli (a obsahovala samé dobroty jako chipsy, slané arašídy, sladké buchty a vanilkové mléko) a odploužila jsem se na hotel. Cestou v metru mě pustil sednout pán se slovy:
,,Já dneska vypil pět piv a vy jste uběhla maraton.“ 😊