Září je tady. Pro študáky to znamená začátek školy, pro běžce tento čas věstí takzvané podzimní klasiky. Abychom pořádně vyladili formu, vydali jsme se opět na horské soustředění do Vysokého nad Jizerou. Většina Svěráku se tentokrát věnovala chlastání jinde, nebo (což je ještě horší) nechlastání. Tento tréninkový kemp byl tedy spíše komorní, to mu ale neubralo na kvalitě.

Jelikož jsme v pátek večer vyrazili z Prahy jen ve složení já, Tereza, Marek a Boďas, stačil nám jen jeden povoz. Volba padla na Márovu Discokáru, takže jsme opouštěli naše hlavní město za libých tónů normalizačního popu. Jožo Ráž střídal Petra Kotvalda a Palo Habera zas Petra Nagye. Kulturní zážitek to byl tak silný, že mi klávesová mezihra z velehitu Všechno na Mars od Dádi Jandy zněla v hlavě celý zbytek víkendu.

V Semilech jsme se stavili nakoupit proviant, který nám Tereza (jako správná moderní emancipovaná žena) odnesla do auta. Bezpečně jsme se pak dopravili do vesničky Tříč. Na zdar soustředění jsme si připili fernetem a přes víno, aperol spritz či čisté prosecco jsme za přátelského klábosení postupně propluli zbytkem večera.

V sobotu ráno jsme nevěřili vlastním očím. Kraj okolo Vysokého nad Jizerou je povětšinou zahalen mlhou. Pokud neleje, tak aspoň mrholí a při běhu se neustále ozývá příznačné čvachtání. Tentokrát nás ale oblažila azurová obloha a příjemné teplo. Po vydatné večeři a porci chia semínek jsme se přesunuli do Rokytnice nad Jizerou, odtud pak lanovkou na Ručičky. A pak… už po svých.

Každý podle svých možností absolvoval trasu na Dvoračky, přes Růženčinu zahrádku (1400 m.n.m.), kolem pramene Labe přes Zlaté návrší a zpět podle svých možností a podle sklonu kopce. Každopádně už když jsme srkali pivečko na Labské boudě, bylo jasné, že počasí přece jen nebude tak vřelé, jak se ráno zdálo. Padly první kapky a mračna začala nepěkně houstnout. O to více to ale pomohlo našemu tempu.

Zákon schválnosti platí i na horách, takže největší liják si počkal právě na naši jízdu nechráněnou lanovkou zpět do údolí. Všichni jsme šli hodně na lehko a vlekaři pro jistotu dopravní prostředek ještě párkrát zastavili, abychom dole byli prochcaný jak necky. Souboj s přírodou vyhrál jen Boďas, který měl moc bujnou fantazii a svůj výběh si ještě o deset kilometrů prodloužil. V Jablonečku jsme na jeho suchý oděv nevěřícně koukali.

Po těstovinovém obědě přišel odpolední klid a pak druhá fáze. Tereza ji vzdala s předstihem a Mára potom, co skočil dva žabáky a nemohl vstát. Na našem obligátním okruhu jsme tedy kroužili jen s Bodim. Naordinovali jsme si tradiční proceduru klusání s posilováním a pak rozbalování. Dali jsme si pěkně do těla, ale věděli jsme, že ještě musíme mít síly na večer.

Nemohli jsme totiž samozřejmě vynechat výlet do Jilemnice k panu vedoucímu. Síla masa přitáhla z Prahy i Ježka. Hodovali jsme zase poctivě. Na lávových kamenech se smažily kusy krav a koní a celý večer byl prokládán častou otázkou pana vedoucího: „Slyšel jsem správně 3 hruškovičky?“ Víno bylo tradičně také kvalitní, moučníky šmakovaly, takže jsme se mohli spokojeně navrátit do bezpečí chalupy o pár kilo těžší a o pár tisíc lehčí. Marek nám ještě předvedl, jak se naučil sabráž a dál jsme nasávali jak houby.

V neděli jsme se rozhodli, že si uděláme zastávku na Malé Skále. Nutno říct, že poctivé tréninky a poctivá konzumace alkoholických nápojů už z nás vytáhla docela dost sil. I tak jsme se ale dokopali k regeneračnímu běhu podél Jizery, každý podle svých sil od 0 (Tereza) po 10 (Bodi) kilometrů.

Já se Ježkem jsme ještě využili poslední možnosti ke koupání a okusili chladivé vody Jizery. Popravdě nebyla to žádná slast a s další koupačkou osobně počkám až na příští léto. V Boučkově statku jsme si dali ještě výtečný oběd a pak jsme se pomalu rozjeli zpět do Prahy.

Soustředění to bylo zase krásné a určitě se nám všem vepsalo do formy. Můžeme jen doufat, že v pozitivním slova smyslu. Ani jsme tentokrát moc nepomlouvali nepřítomné – bylo jich totiž tolik, že jsme nevěděli, do koho se opřít dřív. Přesto jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom mohli na valné hromadě vyhodit někoho, kdo to ani zdaleka nečeká. Tak uvidíme, na koho to padne…

Ondřej