21. srpen je vnímán českým národem jako den prohry. Nezalekl jsem se ovšem smutného výročí a vydal se otestovat svou formu na středních tratích. Kam jinam než na tradiční atletický meeting do legendární Houštky.

Po zdravotních problémech a tréninkových i závodních výpadcích jsem popravdě žádné velké výsledky neočekával. Při pohledu na prořídlé startovní pole v minulých ročnících jsem si ale říkal, že by klidně mohla být bedna, kdybych trať aspoň zdolal. Podobné úvahy ale vzaly rychle za své. V závodní kanceláři jsem na prezentaci zjistil, že na start se postaví celkem 13 borců z věhlasných oddílů a že se budu poměřovat s kucíma, kteří mají zaběhlé letošáky na kilometru hluboko pod 2:30 (tempo 14 – 15 vteřin na 100 m!!!) . V tu chvíli bylo jasně, že takzvaně zametu.

Při rozklusávání a protahování jsem se necítil úplně dobře. Nevím, jestli to bylo z nervozity, anebo se na mně podepisují následky valné hromady předchozího dne. Stále jsem navíc cítil pochroumané koleno, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo. A tak ani báječné počasí, které atletice opravdu přálo, nezahnalo chmury z mé hlavy.

Škoda, že neexistuje předstartovní fotografie. Na startovací čáře se skvěli borci jen v dresech špičkových klubů. Dukla, Spartak, Slavia… a také fialovo-šedý trikot SK Svěrák! Po výstřelu, který vypustil ohaře na trať, jakoby na mě začala působit magie staroboleslavského stadionu. Místo je to opravdu stvořené pro velké výkony, však tu také v historii padlo 32 světových rekordů!

Za zbytkem startovního pole jsem se, pravda, dlouho neudržel. Ale na své poměry jsem běžel jako vítr. Na problémy s kolenem jsem zapomněl a postupně odkrajoval metr za metrem z kilometrové distance. Ještě v půlce závodu jsem tlačil tempo pod 3:30. Poté, co mi zazvonili do poslední čtyřstovky jsem ještě více zatlačil na pilu a podle mého pocitu jsem zrychlil. Ale pravdou bylo, že jsem zjevně začal tuhnout jak cement.

Každopádně, ani jsem se nenadál a proběhl jsem před slušně zaplněnými ochozy cílem. Kouknu na stopky a čas 3:43… Hodně solidní! Když vezmu v úvahu zdravotní lapálie a že jsem letos na tréninku zaběhl kilometr nejrychleji za 3:45, tak prostě sukces. A navíc! Oficiální čas nakonec 3:42:82. Nádhera!

Když pak v cíli trenér slávistických vytrvalců Martin Cvetler (brousí do dokonalosti například bratry Edelmany) před svými svěřenci uznale prohlásil, že právě viděli největší SPORTOVNÍ výkon dne, bylo mi jasné, že jsem v reprezentaci svěráčích barev nezklamal.

I přes fakt, že jsem cílovou čáru překonal ze startovního pole poslední, všem jsem ukázal, že atributy jako odhodlání, odvaha a síla našemu klubu opravdu nechybí. Zkrátka toto klání mi dalo opravdu hodně. Kdo nebyl, prohloupil: kvalitní konkurence, krásný stadion, ideální počasí. Co víc si přát!

Ondřej