Svěrák v novém roce střídá soustředění jak Bobošíková partaje. Ani únor – měsíc, kdy zima nemilosrdně vládne, živnostníci si horečnatě dávají do pořádku daně za loňský rok a některé členky se dožívají věku Ježíš mínus tři – běžce ze Svěráku nenachytal. Ti se dokonce nebáli skočit zimě takříkajíc do chřtánu a vyjet druhý únorový víkend do města, odkud se zima v Česku šíří. Už podruhé Svěráci neodbočili na R10 před Turnovem směr Vysoké, už podruhé stoupali paceřickým kopcem, už podruhé vstoupili do stínu Ještědu a už podruhé sáhli na kliku Boudy.

Příbramská parta ve složení Vít „Jarda“ Čurda, předsedkyně, Eliška a Boďas se vydala na sever saabem a o průběhu jízdy či hudebním repertoáru vozu toho mnoho nevíme. Druhý vůz čítající mě a Míšu zpočátku rozechvíval Radiožurnál a poté, co jsme nabrali u Ekospolu Máru a posadili ho na sedadlo spolujezdce – rozuměj dýdžeje, už nás obšťastňoval jedině Fanda a jeho česká banda.

Zhruba u Mnicháče jsem vytočil číslo Šéby, mého bývalého trenéra a jednoho z vyvolených, který vlastní klíč od Boudy. Místo, kde mělo dojít k předávce, mi vytvořilo na čele hlubokou vrásku. Jen velmi nerad jsem před stoupáním do Jeřmanic strhnul volant auta doprava, abychom se vydali přímo tam… Před Kauflandem v Jablonci v obligátních -12 stupních jsme klíč od Šéby převzali, nakoupili proviant a ujížděli tmou do Libu.

Bouda nás přivítala svěží vizáží – novou podlahou, přímotopy a relativně uklizeným patrem. Jinak zůstalo vše při starém a Mára už si okem znalce vybíral tu nejpropocenější žíněnku pro večerní ulehnutí. Na spánek ale ještě nebyl čas, byli jsme k sobě tvrdí a ve třech se bez čelovek ponořili do hvozdů nad Boudou, kde jsme absolvovali tzv. šestku, vedle třídevítky nejčastěji využívaný okruh pro výklusy slovaňáckých atletů. Znavení a promrzlí jsme po rychlé sprše nejprve pěšky a pak tágem dorazili do oblíbeného podniku Black Horse, kde jsme začali popíjet a postupně přivítali nejen saabaře, kteří vyrazili na běžky do Béďova, ale také posledního účastníka soustředění – Nového Vojtu, který dorazil sám a samotářem na soustředění i zůstal.

Po lehčím vinném dýchánku na Boudě jsme se probudili do nového dne a když jsme rozrazili nepropustné okenice, tak jsme ten den i viděli – počasí bylo slušné. Čekalo nás dobrých třicet kiláků, a protože se nejednalo o běh, ale o běžky, věděli jsme, že to bude výlet náročný. Ačkoliv jsme měli v týmu dva lidi z DHL, dopadla ranní logistika směr vlakové nádrží málem katastrofou. Posádka golfu, ač se stavovala ještě pro Boďase – a ten se zase stavoval ještě pro hůlky v garáži, stíhala odjezd vlaku jen tak tak. Druhá grupa už ho nestíhala. Mluví se o nějakém incidentu s Eliškou, ale bůh ví, jak to bylo. Faktem je, že se sprintovalo s plnou polní až k vlaku, který museli členové první skupiny pozdržet. Olej do ohně přilila i skutečnost, že míra orientace na libereckém nádraží se u většiny účastníků blížila nule, o znalosti zkratek nemluvě – což teda nechápu;-) Nakonec ale všechna voda stekla dolů a my… jsme po dlouhé jízdě provoněné jedním perfektním santusákem dorazili do Kořenova. A tam bylo krásně…

V Jizerkách bylo azuro, sníh v dokonalé kondici, a tak jsme uháněli ostošest. Přidal se k nám na chvíli i David a už na Smědavě při obědě jsme tušili, že vše se ctí zvládneme. Vzhledem k příznivým sněhovým podmínkám jsme se rozhodli sjet z Maliníku na Českou chalupu a odtud až k Boudě – skupinka se zde ale rozdělila na dvě množiny, tu první, a nazývejme ji pro zjednodušení množinou A, jsem vedl já a vyrazili jsme k Boudě přímo po trati běhu na Českou chalupu, jen v obráceném gardu. Ta druhá, béčko, pod vedením Boďase se vydala mírnou objížďkou, která měla být ale rychlejší. V cíli se ukázalo, že abecední pořadí platí, a Novej Vojta tak jako první navrátilce spatřil mě, Míšu a Elišku. Jako jediný totiž odolal vábení běžek a vyrazil na náročný dlouhý výběh okořeněný zakufrováním.

Pak už to šlo všechno ráz naráz, naskákali jsme do aut a rozrazili dveře libereckého bazénu. Tobogán byl, vířivka byla, Kneipův chodník byl, pára byla, jen alžírskou kávu musel Mára z důvodu absence vaječnáku na baru nahradit vídeňskou. Večeře se odehrála v Plauditu, protože v EneBene se uzavřela nějaká společnost, asi nějaký sektáři či co. Hodování ozvláštnila audience libereckých běžců, kteří se doslechli, jací borci ve městě dlí, a přišli nám postupně vzdát hold – jmenovitě se jednalo o Martina Staňka, Honzu Schulhofa a Petra Urbánka. Už podruhé se toho dne odkudsi vynořil i David.

A pak Zanzík – byli jsme po celém dni unavení jako psi, přesto jsme naskákali do taxíků a odjeli do kultovního klubu. Nebýt Máry, který se svým oblíbeným sloupem tančil hluboko do noci, dopadlo by vše fiaskem. Zbytek Svěráku se totiž po pár drincích potupně odploužil směr Bouda. Cestou jsme radili značně podroušené slečně, kudy se do Zanzu dostat, snad neusnula v závějích…

V neděli jsme, kromě Novýho Vojty, který se už ráno vracel zpět do Prahy, vyrazili dobývat Ještěd. Protože nejela kabinková lanovka, vystoupali jsme sedačkovkou na Skalku a pak už jsme mezi gigantickými rampouchy a omrzlými stromy křupali sněhem nejprve okolo Ještědu a následně přímo na vrchol. Liberec jsme měli jako na dlani a pivo a polévka nás posilnily na poslední aktivitu v rámci vydařeného soustředění – prudký seběh z vrcholu zpět k autům. A pak už jen Praha, Praha, šeď, šeď;-)