Druhá zářijová sobota rozdělila Svěráky na dvě závodní bandy. Prvá úderem poledne naběhla na novou trasu tradičního Babického trailu, druhá se jala v Ústí nad Labem popasovat s tamním půlmaratonem.

Jelikož nám Míša skrečovala ubytování v Teplicích, razili jsme na sever jen na otočku. Já s novým Vojtou jsme se (ostatní teambuildingem pohrdli) společně sdružili už v pátek večer, pěkně poklusali, doplnili vitamíny skrz smoothie, pak dietní těstoviny uhero-olio.

Atletickou formu jsme poladili čučením na atlety v diamantové lize a vůli s odhodláním jsme posílili fanděním Jamesi Bondovi, kterého mučili mlácením do koulí – zlé hlasy nazvaly náš pěkný večer gaynight, podle mě jsou ale větší buzíci ti, co jsou místo teambuildingu radši doma se snoubenkou.

Ráno discokára provoněná klasicky hudebními démony nabrala Irenu, tlučhořovic Honza s Míšou (z nudného večera se snoubencem onemocněla a musela půlmaraton nakonec znovu zabalit) pak svezla Elišku.

Základní tábor jsme ve městě s chemickým nádechem rozbili v tamním obchoďáku, slupli lehký obídek a šli se rvát na start. Počasí takřka ideální, výkony dam úchvatné, kucí se však moc nevytáhli, resp. ambice byly před startem větší.

Pan Sedláček v honbě za vysněným časem pod hodinu dvacet dokonce využil jako profík služby vodiče v podání Davida Pavlišty (bratr vítěze závodu mezi českými muži). David však nakonec spíš než vodič zafungoval jako zdatný psycholog. Honzík nám zase vypadával ze sedla, hlava mu závod poprvé vzdala na osmém kilometru, pak o pár kilometrů dál a ve finále Davidovi s přemlouváním v pokračování pomáhali i diváci. Čas tedy pro Honzu nikterak oslnivý, ale na druhou stranu pořád velmi slušná práce.

Novýho Vojtu jsem ještě na 16 kilometru míjel, když stále odolával ataku vodiče na hodinu a půl, v závěru ale síly už bohužel nestačily. I pro něj však platí klobouček, hodina třicet jedna, jak praví klasik Jirka Paroubků „kdo z nás to má“.

Já jsem prvních deset kilometrů zbaštil v tempu dle plánu a chystal se na druhou půli zrychlit, ale po výběhu chemičky (to se pořadatelům opravdu vyvedlo) se mi místo energie rozlil po těle zmar a ani Richardova svodidla mně nepomohla. Blížíc se k cíli už jsme málem pozbyl víry, že tam doklopotím. Čas nakonec nejhorší z letošních tří půlmaratonů, holt mě asi doběhly dietní chyby z týdne, přeci jen aperol není ionťák.

Pánskou mrzutost z cíle absolutně vymazaly naše šikovné dámy. Irena potvrdila úspěšný debut z Olomouce a posunula osobák na hodinu čtyřicet sedm, Eliška se po sedláčkovském extempore z Berlína zlepšila na hodinu padesát čtyři.

Půlmaratony pro letošní rok máme odpískané, teď nás s počátkem podzimu čeká běchovické peklo a pak snad za velké účasti milované Unětice – tak ať to běhá.

Honza 1:23:19 (mezi muži 59. z 1541)

Vojta 1:31:30 (126. z 1541)

Marek 1:42:26 (420. z 1541)

Irena 1:47:18 (mezi ženami 62. z 597)

Eliška 1:54:01 (111. z 597)