Sympatický kutnohorský podnik Dačického 12 už patří mezi stálice svěráckého závodního kalendáře. Tentokrát okolnosti umožnily i mně se premiérově postavit na start opěvovaného závodu. Na trati mě doprovodil ještě Honza a polosvěrák Bodi. O kvalitní zázemí se nám pak staral Mára a bývalá čivava, toho času jezevčík, Lance.
Srpnový termín s sebou může přinést leckteré komplikace. Kromě dovolených a jiných letních lákadel se nám letos postavilo do cesty ukrutné vedro. Svěráčtí účastníci tak během posledního týdne postupem času padali jak hrušky na podzim – jak bylo čím dál tím více jasnější, že se předpovědi vyplní, vyklidily startovní pole Míša, Irča a nakonec zabalil svou účast i Marek, ten však aspoň neopovrhl společenskou stránkou akce. Oproti loňsku účast tedy poměrně ochabla.
Rtuť teploměru měla během soboty stoupat nedaleko čtyřiceti stupňům ve stínu, i přes to nakonec kolem deváté opouštěla naše čtyřčlenná skupinka hranice Prahy a pěkně si to mířila do Kutné Hory. Cesta nám díky živé konverzaci rychle utekla, do cíle jsme ale dorazili tak akorát. V klidu jsme vyzvedli startovní balíčky a ukojili potřeby trávicího traktu, na výrazné okounění (natož rozklusání) ovšem čas nezbyl.
Před startem nálada dobrá
Už při čekání na startovní čáře bylo jasné, že následných 12 kilometrů bude opravdu pekelných, slunce smažilo jak Babica. Bez bázně a hany jsme se tedy od Svaté Barbory pustili do nově vytyčené trati. Za sebe můžu říct, že první tři kiláky šly pěkně od ruky, v polovině jsem toho už začínal mít plný zuby, ono také prvních šest kilometrů šlo v podstatě pořád do kopce. Místo toho, abych se v seběhu rozbalil, mi začalo čím dál tím víc docházet. Srovnal jsem se až tak na 9. kilometru, protože jsem tušil, že konec se blíží. Závěrečné stoupání po rozpálené dlažbě od řeky zpět k jezuitské koleji už pak bylo hodně o morálu. Každopádně trať byla malebná, být aspoň o deset (ideálně dvacet) stupňů méně, jistě bych si v závodě počochtal více.
Náročné podmínky nám ale nakonec svědčily a v cíli jsme mohli být hodně spokojení, mezi takřka třístovkou startujících jsme se rozhodně neztratili. Bodi vykutal ve stříbrných dolech bronzové umístění, Sedlo se tradičně vešel do první desítky a já načínal tu třetí. Pěkný výkon předvedl i Mára, který stihnul jen během závodu lupnout pět piv a zdaleka nekončil.
Bodi a si jde pro třetí flek
Sedlo bezpečně v první desítce
Ondřej vyválčil solidní 22. místo
Svěrácký dres zase jednou na „bedně“
Po vyhlášení jsme se přesunuli do místního Dačického restaurantu a dopřáli jsme si menu vskutku středomořské – na stůl nám přistávaly guláše, paštiky, saláty z utopenců a náramně nám chutnalo. I když Marek byl nespokojen s velikostí klobásy na jeho konšelském talíři, zbytek z 350g masa a nějaký ten knedlíček mu ale snad spravily náladu.
Po vydatném obědě jsme ještě navštívili písák poblíž Kolína, abychom se zchladili ve vodě. Koupel nám byla příjemnou kratochvílí a další odměnou za pekelně těžký závod. V dobré náladě jsme se tak mohli rozprchnout k trávení zbytku víkendu.
Ondřej
Rákosníčci
Výsledky: Jméno, čas (pořadí)
Jakub, 44:40 (3.)
Honza, 46:06 (9.)
Ondřej, 51:34 (22.)
Kompletní výsledky zde