Na první červencový víkend jsme měli předběžně naplánované Motolské jamky. Až do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jestli vůbec něco poběžím, když jsem se pak rozhodl, že ano, nezdály se mi Jamky nijak zvlášť zajímavé. Okoukaná trať, čtyři okruhy, napálené startovné a šance na bednu v říši snů. Pohled do termínovky mi naštěstí otevřel oči – podnik se záhadným názvem Třtická punčocha si získal mé srdce.

Apel směrem do Svěráku sice nevyšel naprázdno, ale závodní morálka je v poslední době dost nízko – byl jsem tedy rád, že jsem do týmu ulovil Ondru, který navíc zajistil i logistickou část výjezdu. Třtice jsou sice víska malebná s dlouhou historií, jednotou, hospodským sálem ze sedmdesátek a roztomilým kostelíkem na návsi, ale téma železnice je zatím zřejmě pouze obsahem debat u sedmého piva v místním pohostinství.

Práce nad výsledky dala zabrat, ale ukázalo se, že šance ve Třticích je. Závod má úctyhodnou osmatřicetiletou tradici a je to jeden z těch, kde jsou velmi silně zastoupené „dědkovské“ kategorie a zároveň napříč polem platí, že dříve se zde běhalo rychleji. Celkem solidní obsazenost v kategorii do 39 let vystřídal loni brutální propad, takže jsem byl zvědavý, jak to dopadne letos.

Ondra mě nabral v parném ránu před barákem a ujížděli jsme směr Karlovy Vary – s dost odlišným cílem, než tam v těchto festivalových dnech proudili ostatní. Dálnice D6, která má dorazit do Varů v roce 2026, nás z dvoupruhého komfortu nemilosrdně vrátila do „okreskovské“ reality u Nového Strašecí. Odtud už je to do Třtic, co by kamenem dohodil.

Přivítalo nás rodinné a typicky pouťové zázemí – vše v hostinském sále, registrace přes papírky na místě, symbolické startovné – a také velmi nepraktická čísla. Nešlo sice o kšandičky, ale papírové číslo velikosti A4 vytištěné na obyčejném papíře není zrovna ideální volba. Se vším jsme se ale se ctí popasovali, zanadávali na ztuhlost (startovat v 10 je prostě krutý), zhodnotili chabé tréninkové dávky uplynulých dní (já jsem například od půlmaratonu v Olomouci neuběhl ani metr) a vydali se ve velmi horkém počasí směr startovní čára.

A tam jsme ho poprvé uviděli – Vilda třímal v ruce mohutnou pistoli a s vizáží stále ještě čiperného, ale mnohými závody již poznamenaného, bafuňáře čekal na svůj okamžik. Výstřel se mu povedl hned napodruhé, ještě před tím nám ale s vlídností popsal záludnosti trati a upozornil nás, že na klíčových rozcestích budou hlídat regulovčíci – to slovo jsem pak v hlavě držel po celu trať.

Start z mírného kopce měl na svědomí, že jsem první kilometr probíhal spolu s budoucím vítězem v čase 3:15. Sice jsme pak trochu zvolnili, ale úvodní pasáž závodu, která lehce klesala a následně vedla po rovině po hezké lesní cestě, sváděla k rychlému tempu. Před náběhem do lesa jsme ještě proletěli po hrázi rozdělující dva rybníky: Punčochu a Malou Punčochu, čímž získal doposud tajemný název závodu punc všednosti. Trať je ale nutno vyzdvihnout – pestrá, příjemná, venkovská.

V závodě jsem se průběžně držel na druhém místě, na dohled jsem měl prvního a v hlavě uložený profil trati, který sliboval na pátém kilometru slušný kopec. Ten opravdu přišel a víc než strmostí dal zabrat vysokou trávou, nerovným povrchem a svojí polohou – ve chvíli, kdy jsme se jím plahočili nahoru, se do něj nemilosrdně opíralo slunce, kterému nestál v cestě žádný strom či keř. Právě v kopci jsem definitivně setřásl dotírajícího třetího a v závěrečném seběhu obcí už jsem si stříbro pohlídal. Asi jako každého, i mě potěšilo, že místo avizovaných 8,8 kilometru měřil závod jen 7,9.

Po doběhu jsem se se cítil podobně jako v Olomouci – uvařený. Zároveň ale velmi spokojený, a to jak s výkonem, tak s konečným výsledkem. Ondra doběhl pár minut po mně a ačkoliv byl nakonec v kategorii pátý, závod mu narozdíl od minulého víkendu ve Zdibech moc nechutnal. Umístění ale bylo do poslední chvíle nejasné – vítěz, stejně jako další borci, kteří se naskládali mezi mě a Ondru, byli přesně na té neurčité hraně mezi pozdní třicítkou a začínající čtyřicítkou. Při popíjení pivka jsme je proto velmi bedlivě pozorovali a doufali, že v jejich rysech najdeme více z počínajícího dědkovství a méně z končícího mládí.

Vyhlášení vítězů se z důvodu blížícího se lijavce přesunulo do útrob hostinského sálu. Úplně nejdřív vyhlásili Vildu – tento regionální běžec a bafuňář totiž oslavil krásných osmdesát, pročež jsem se mu rozhodl symbolicky v titulku darovat stříbrnou placku, kterou jsem o pár chvil později spolu s diplomem a sprcháčem od tohoto nestora nafasoval. V této souvislosti je třeba pokárat naše ženy, protože minimálně jedna, spíš dvě, by na bednu pohodlně dosáhly.

Po vyhlášení jsme úprkem doběhli do auta, na které už v tu chvíli bubnovaly kapky pořádné průtrže. Cesta zpět byla dost dobrodružná, chvílemi nebylo přes provazce deště vidět víc než na pár metrů. Dorazili jsme ale ve zdraví a navíc jen lehce po poledni, takže odzávoděno a celý den před sebou.

H.

Třtická punčocha 2016; 7,9 km; oficiální výsledky zde

Výsledky (celkem/v kategorii)
Honza: 2./2. (30:03)
Ondra: 10./5. (33:17)