Komu by se chtělo v neděli ráno vyspávat do dvanácti, když může vstávat v půl pátý? Zaběhnout si Gelita Trail Marathon v Heidelbergu, s převýšením kilometr a půl. Náležitě si užít krásné výhledy po okolí, poklábosit si s židem a k tomu si dát pár piv.

Hypochondie je již takový folklor

Před půl pátou ranní mě z postele vytáhlo pálení v krku a zimnice. Teplotu jsem ale neměla, tak jsem si dala preventivně ibalgin, který už na mě dávno nemůže působit, protože ho jím skoro tak často jako werther´s karamelové bonbony, a začala jsem se pasovat do fialového svěráckého dresu. Docela jsem se divila, že se do něj po pravidelné konzumaci weißbeeru ještě vlezu. Na kole jsem dojela pár kiláčků na hlavní nádraží, abych se jakože po ránu rozcvičila. Zde jsem kolo přivázala, zamkla a večer samozřejmě nenašla. Občas si koupit tramvajenku vyjde výrazně levněji, a to dokonce i v Německu.

Z Flixbusu jsem vystoupila na nádraží a ten dále pokračoval do Milána. Chladné ráno signalizovalo, že léto je nenávratně v tahu. Vyzvedla jsem si startovní balíček a chvíli okounila. Při pohledu na ostatní běžce, kteří měli hodinky a vybavení minimálně za moje dvě německé výplaty, jsem se necítila úplně komfortně. Ale utěšovala jsem se tím, že všechno je to v hlavě a co není v hlavě, je v nohách. V jedenáct se odstartovalo. Prvních pět kilometrů bylo nechutných. Ostatně zbylých třicet sedm taktéž.

Na prvních pěti jsem nastoupala přes půl kilometru výškových metrů a pochechtávala jsem se tomu, jak jsem se minulý víkend na Abel-Lauf-Berkersheim ošklibovala, že musím běžet do kopce. Na sedmém byla první občerstvovačka, napila jsem se jonťáku a pokračovala směle vzhůru. Po několika dalších kilometrech se od nás odpojili závodníci, co běželi jenom half trail a běžecké pole tak výrazně prořídlo. Do kopce jsem předbíhala a z kopce jsem byla předbíhána. A to jsem si po Trangrancanarii říkala, jak seběhy musím vypilovat, že zbytečně ztrácím spoustu času. Jako když házíš hrách na zeď!

Když tě přinutí vzít do úst banán

Kolem patnáctého mě začala chytat první krize, u trasy stál naštěstí malej tlouštík s kyselejma rybičkama, tak jsem vzala pár šprotů a zapila je vodou z vlastních zásob. Na sedmnáctém kilometru byla další občerstvovačka, tam jsem dokonce snědla i banán, svého úhlavního nepřítele a vrchol veškerého slizu. Ale stále jsem cítila, že to není úplně ono, že začínám být utavená a nadávala jsem si, že jsem se měla možná najíst dřív. Na devatenáctém mě však mile překvapila další občerstvovací stanice a hned bylo líp. A běžela jsem dál. Moc běžkyň jsem kolem sebe neviděla. Vůbec jsem neměla tušení, kolikátá můžu být. Asi do dvacátého pátého mě školila šlachovitá baba s tričkem z UTMB, se kterou jsme se neustále předbíhaly a pomrkávaly na sebe. Pak jsem se zanechala svých lesbických choutek a nechala jsem ji běžet. V cíli jsem si přečetla, že byla asi o deset minut rychlejší. No bóže, měla na to léta.

Líná prdel, holý neštěstí

Mezi devatenáctým a třicátým kilometrem to bylo sice z kopce, ale celá trasa vedla po sluníčku a bylo to ubíjející. V krku mě pálilo víc a víc. Nemohla jsem moc polykat. Snila jsem o tom, si lehnout na zem, zabalit se do peřiny a dát si čajíček s medem. No jo, jenže máma s čajíčkem byla stovky kilometrů daleko. Jak neustále tvrdím, že při silničním maratonu jsem nikdy neměla zeď, tak na trailovým jsem do ní po 25 km dost ostře narážela. Začalo se mi chtít zvracet, vůbec jsem neměla vůli pít a natož si představit, že mě čeká ještě dalších 17 km. Jediná útěcha byla, že na občerstvovačce na 30 km slibovali kolu a čokoládu. Ale vzhledem k tomu, že kilometrovníky byly v intervalu 5-7 km a GPS hodinky mi chcíply už na čtvrtým, protože jsem si je samou starostí, abych si stihla koupit pivo, včera večer nenabila, tak jsem měla dost vágní představu, kde se vlastně nacházím. Při větším sklonu dolu se začaly ozývat stehna a já tak trochu tušila, co mě následující dny čeká. Že si zítra ráno budu muset o deset minut přivstat, protože prvních sedm se budu belhat na záchod a další tři si sedat na prkýnko. Ale to, že budu zbytek týdne chodit jak mrzák, co mu ukradli kryplkáru, a obyčejně ne úplně vnímaví Němci se mě budou ptát, jestli nechci pomoct sejít schody, jsem fakt netušila. Jenže, co bych taky mohla čekat, když od pražskýho maratonu jsem neběžela nic delšího než 25 km. Kopce neběhám vůbec a schody vyjdu tak nanejvýše do kanceláře. Líná prdel, holý neštěstí!

Slibovaná kola a čokoláda a zjištění, že mám za sebou 30 km a kilometr převýšení za tři hodiny mě strašně nakoplo a najednou jsem si byla jistá, že to prostě doběhnu, i kdybych musela sníst další banán. Koneckonců už to bylo jenom dvanáct: šest nahoru a šest dolu. Těch šest nahoru bylo úplně příšerných. Valná většina byla po příkrých vysokých schodech. Nedalo se běžet a všichni jsme šli. Tam jsem odevzala tak dvacet minut. Na třicátém šestém kilometru mě čekal kolega z rodu Chiquita a prudký seběh dolu. Upřímně bych radši znova šla nahoru. Sklon cesty byl tak příkrý, že jsem dostávala křeče do stehen a nohy mě neskutečně bolely, až se skoro nedalo běžet. Cestou jsem viděla doslova odpadnout několik chlapů, co s sebou začali na zemi cukat v křečích. „Kann ich ihre helfen?“ zmohla jsem se akorát se svoji bídnou němčinou úrovně A1 na otázku. Ale žádnej nechtěl.

Cedule 40 km a široká asfaltová cesta do historického centra ve mně vzbudily sprinterské nadšení. Dobíhala jsem v čase 4:39:10 a celkově sedmá. V kategorii Seniorien 30+, což nezní úplně lichotivě, dokonce třetí. Ale bohužel jsem nestihla doběhnout na podium, protože mi bylo řečeno, že sprchy jsou deset minut chůze, tak jsem se zrovna zpocená a osolená soukala do džínů. Co dodat, snad jen to, že čekání na zpožděný Flixbus mi zkrátily dvě piva a přátelské popovídání si s berlínksým židem, u kterého jsem na první pohled dle chůze poznala, že se účastnil té stejné švandy,co já.

Výsledky

Svěračka	Čas	Celkově / V kategorii
Irena	4:39:10	44. / 7.