Na Petřín jsme se kromě první účasti v roce 2013, kdy jsme se sešli čtyři plus Ježour ještě jako slávista, vypravovali vždy ve dvou nebo ve třech, ať už se psal rok 2014, 2016, 2017 či 2018. Prostě tvrdý závod ve zvláštní dobu (startuje se v neděli v 9 ráno). To, co se děje v posledních dvou letech, už je ale opravdu bída. Loni jsme spadli na úplné dno, kdy se vzhůru na rozhlednu vypravil jen Ježour a ani se neobtěžoval to zdokumentovat. Letos startovní pole čítalo zas jen jednoho svěráka, ale alespoň si o tom něco přečtete.

Již dlouho připomínají moje měsíční dávky spíše týdenní kilometráž, ale což, chuť závodit zůstává. Petřín jsem šel naposledy v roce 2016, tedy v době, kdy jsem bydlel vzdušnou čarou od Újezda asi 500 metrů. Teď už je to o poznání dál, ale ta neděle mi pěkně sedla do plánu. S Vojtíškem se tolerance k rannímu vstávání solidně zvedla, takže start v 9 mi nepřipadal divný.

Akci jsme pojali jako rodinný výlet. Ráno bylo vlahé a věštilo krásný den. Když jsem odbočil cestou směrem k budově Sokola, zahřálo mě to u srdíčka – spousta běžců, nechyběli staří známí, ať už pan Vrána nebo Výčepák. Celkem už je z toho covidu člověk zmagořenej a tady to bylo v tom jarním slunci takové normální – prostě pouťák jakoby se nic nedělo.

Problém nastal až u triček. S Márou máme několik společných neřestí – holdujeme běhu, pivu, sauně, seriálu Malý pitaval z velkého města a tričkám z Petřína. Vlastníme ucelenou sérii 2016 (modrá), 2017 (zelená), 2018 (tyrkysová), 2019 (černá) –  to vše ve velikosti M. Letos to mělo být zase jednoduché, koupil bych nám dva kousky a bylo by. Jenže sestra Orlice (běh pořádá jednota Orel) mi při přihlašování nemilosrdně řekla: „Trička? To letos bohužel.“ Přemýšlel jsem, jak to Márovi citlivě řeknu, a tyto chmury mi táhly hlavou celý závod.

Rozklusal jsem se tak spíš, aby se neřeklo, a přemýšlel, jak to pojmout. V hlavě jsem měl dvě taktiky: Napálit to na začátku, a pak čekat, co to udělá, nebo to jít klidně. Nakonec jsem zvolil spíš druhou verzi. Pechek vystřelil jak šíp a za ním dva maníci, byť o poznání pomaleji. Já jsem se tahal se čtvrtým. Letos se po schodech neuhýbalo do Lobkovické zahrady, což znamenalo, že se dál pokračovalo přísně vzhůru, ale trať to v této pasáži dost zkrátilo. Na traverzu jsem se tradičně nerozbalil a už mě čekala druhá anomálie: místo pravotočivé zatáčky a stoupání se prolétlo zdí rovně a naopak se klesalo (!), zde se pak serpentinami trať zase natáhla, takže srovnávat se letos moc nedalo. Celou dobu jsem se tak nějak valil, ani hrůza, ale dobrý pocit taky ne. Rozhledna byla milosrdná, za mnou byla díra, nikdo mě nepředběhl a já se takovou chůzí/klusem dostal nahoru.

Při vracení čísla jsem bafuňáři mimoděk řekl: „Škoda, že letos trička nejsou.“ Tu se na mě bratr Orel podíval a děl: „Ale jo, byly, ale jsou vyprodaný – i když počkej, možná tu ještě něco je.“ Krve by se ve mně nedořezal. „Tak dvě poslední, ale Mka.“ Nevěděl jsem, jestli mě to má potěšit, nebo urazit, ale raději jsem vyklopil prachy a oba kousky spokojeně schoval do báglu. Nakonec to klaplo.

A nebyl by to Běh na Petřínskou rozhlednu, aby se nenavštívil Strahovský pivovar. S Míšou, Vojtou a Meru, kteří vzorně fandili, jsme se po příjemné procházce Petřínem zastavili na jedno v tomto slovutném podniku – a bylo to fajn! Tak snad příště alespoň ve třech.

Výsledky (celkové zde)

10 kilometrů

Svěrák	Čas	Celkově/kategorie
Sedlo	16:54	12./5.