Podzimní sezóna loňského roku byla slušně rozběhnutá, leč účast na závodech nebyla z naší strany nijak valná, lepší časy byly a snad ještě budou. Předsedy se stále drží lety pilované instinkty – monitoruje termínovku a sonduje závody, kde by mohl uzmout místo na pódiu. Když mu do oka padl kratší kros Suchdol běží, začal verbovat i nás ostatní. Po letech jsem seznal, že i já bych měl vyvětrat závodní úbor a takě spojit příjemné s užitečným a dostat na závod i vlastní ratolesti. S verbováním jsem uspěl podobně jako předseda, a tak jsem v nedělním ránu fasoval v suchdolské komunitní zahradě rovnou tři závodní čísla.

S kolegy-rodiči jsme teď v lehce nekomfortní pozici – pokud mají naše děti závodit, je nutné se dostavit na prezentaci velice brzy, jinak zůstanou jen oči pro pláč. Děti mají za minutu hotovo a nám zbývá nemálo času na obecné klábosení a okounění. Naštěstí se oddílová společnost brzy rozrostla. Nejprve dorazil Ježek s rodinou a následné i Tereza se svým chotěm a potomky. Moc jsme si toho nestačili říct a už jsme štosovali děti na start.

V prvním závodu nejmenších dívek Svěráček reprezentovaly Lena s Ami. Lena využila pádů soupeřek před sebou a v běhu na 60 m doběhla na třetím místě, Ami jsem v závěsu dovedl na asi páté místo, pořadí se nezapisovalo a svědectví se různí. Na první závodní účast to nebylo vůbec špatné. V následujícím klání chlapců si svou premiéru úspěšně odbyl i Mates, zatímco Kuba už je ostřílený atletický harcovník.

Následně jsme museli vyčkat téměř dvě hodiny na start hlavní kategorie, program vyplňovaly závody starších dětí a mládeže. Čas jsme si krátili čilou konverzací a výměnou zkušeností s odchovem potomků. Občas jsem musel poodstoupit a zkontrolovat, jestli děti třeba neničí záhony Veronice Žilkové. Společenskou atmosféru doplňoval i lokální diskžokej. Ze začátku pouštěl současné emulace Michala Davida, aby pak ve vrcholícím programu došlo i na gottwaldovský originál a hity z Discopříběhu. Máme třicet let po revoluci, ale zdá se, že tyranii Kroků Františka Janečka zažijí i děti našich dětí. Jinak mělo závodní podujatie velmi příjemný ráz s milou atmosférou, účastí tak akorát a stánkem s pivem, párky v rohlíku a bramboračkou. Během dopoledne se vyčasilo a podzimní slunce zahnalo pryč chlad z brzkého rána.

Při přípravě na závod jsem po prohrábání tašky zjistil, že jsem si sice zabalil týmový dres, ale nevzal jsem si žádné kaťata. Už jsem dumal nad tím, jestli je běhání ve spodkách ještě košer (nebo jestli už to není na paragraf), naštěstí mě z oděvní nouze vytáhl kolega Ježek, který mě podaroval tréninkovými šusťáky, za což mu ještě jednou děkuji. Krátce před dvanáctou dorazil i řežský lord Sedláček s kompletní rodinou. Záhy z něj vypadlo, že den předtím pobýval v Liberci, kde si jen tak mimochodem zaběhl s místní běžeckou honorací známého Přeborníka Boudy, a tak si nebyl úplně jistý aktuální formou. Pro úplnost dodejme, že na severu si první závod odškrtl i malý Vojta, takže druhý den už raději pauzíroval. Bodrý konferenciér moderující celé dopoledne však o Honzově formě neměl pochyby, předseda vyfasoval číslo 1 a ještě byl uveden v předzávodním výčtu favoritů.

Závod samotný byl příjemný kros na 6 km se zrádným profilem, první půlku závodu se lesem setrvale klesalo až do údolí Únětického potoka, aby si druhá polovina závodu vzala ztracené převýšení zpátky i s úroky. Oba Janové se natlačili na startu dopředu, zato já jsem netušil, co od sebe čekat. Poslední závod jsem absolvoval v době, kdy koronavirus mělo jen pár netopýrů v čínské jeskyni, ve sporém tréninkovém programu vyšším tempům neholduji, tak jsem to raději moc neřešil. Závod jsem rozběhl ve svižnějším tempu a jen jsem doufal, že na konci nevyhniju. Což se obecně podařilo, po utřepání pořadí v prvních stovkách metrů jsem víceméně držel pozici a v průběhu závodu mě cvakli jen dva závodníci, co na tom byli očividně líp než já. Docela slušně jsem si zazávodil, odrazil pár útoků, leč kol a kolem jsem v druhé půlce předběhl jen druhou nejlepší ženu. Plus všichni běžci, které jsem měl po dlouhou dobu na dohled, mi v závěru výrazně utekli, takže nic, o čem bych měl psát domů. V samotném finiši mě navíc nekompromisně osolil šedý triatlonový vlk, kterého jsem cvakl v předchozím stoupání, ale na konci už jsem neměl nárok.

O poznání lépe závod absolvovali oba dva naši Honzové. Sedlo závod vyhrál v čase 23:30 a o 14 sekund za ním si pro stříbro doběhl Ježour. Tudíž jsme opanovali pódium a únětické chutnalo v podzimním slunci o to lépe. Ale to už se závodní den chýlil ke konci. Tereza zavelela rodině k brzkému ústupu a ostatní dvě rodiny využily prozatímní poslušnosti svých dětí a následovaly siločáry, které panují v tomto kvadrantu na severozápad od Prahy, a směřovaly své kroky do Roztok k dodatečnému zavodnění. Já jsem byl ještě zdržen v místě konání svými dětmi, které až v brzkém odpoledni docenily kvality místa konání a nebylo s nimi k hnutí (maximálně od skluzavky k trampolíně a zpátky), čili jsem nerušeně chilloval na místě, když už byla většina závodící veřejnosti dávno pryč. To se nakonec ukázalo jako velmi šťastná věc, neboť roztržitý vítěz si na stole zapomněl taštičku s odměnou. Tohoto lapsu jsem zkušeně využil a přivlastnil si plechovku únětického jako poplatek za úschovu. O vydání zbytku obsahu se ještě povedou mírové rozhovory.

Výsledky 6 km (celkové zde)

Svěrák	Čas	Umístění
Sedlo	23:30.3	1. (1. v kat.)
Ježour	23:46.3	2. (2. v kat.)
Radek	28:47.7	15. (9. v kat.)

Dětské závody – 60 m bez časomíry

Ami, Lena, Matěj, Jakub