Připadal jsem si jak generál ústředního štábu, který co chvíli zvedá polní telefon, aby se dozvěděl, jaká další jednotka byla právě zmasakrována.
V průběhu celého týdne, ale i jen několika hodin před soustředěním, ba dokonce i v jeho samotném začátku odpadávalo ze seznamu účastníků jedno jméno za druhým. Vedle odborářů, kterým jsou prominentní chata a návštěvy buržoazních podniků v Jilemnici již delší dobu trnem v oku, notorických odpíračů soustředění, kteří jednají podle hesla Lepší frgál v hrsti nežli maso na kameni, a lazarů a jejím samaritánkám, nad nimiž bychom měli v křesťanské tradici oko přihmouřit, se ale vytvořila početná skupina členů, již na soustředění nedorazili z důvodů veskrze malicherných a místo truchlivého zpytování svědomí rozhazovali po večerech groše v pochybných podnicích hlavního města. Za sebe říkám: Škoda. Za jednoho nejmenovaného účastníka říkám: Skončili, ty vole, konec. Ani náááhodou.
Teď už se ale pojďme přenést do studeného lednového víkendu v podhůří Jizerek, který jsme si my (jak by řekl Poláček: čtyři kluci, co spolu chodíme) maximálně užili.
Trocha statistiky pro milovníky této disciplíny a fanoušky ČSÚ: Každý čtvrtý účastník soustředění měl příjmení shodné s drobným savcem. Každý druhý potkal ve Šnekolendu kamaráda z fotbalového dětství a každý druhý měl křestní jméno, které na žebříčku absolutní četnosti drží dlouhodobě druhý plac. Každý účastník zažil v Bozkově na vlastní kůži, co to je svéráz lokálního pohostinství. Nikdo se nezalekl dvoufázového tréninku a masivního objemu.
Vyjeli jsme ve dvou vozech v pátečních večerních hodinách, abychom po přestávce v Mladé Boleslavi, kde jsme dokoupili nápoje, a po zastavení ve vyhlášené vysocké pekárně obsadili tříčskou chatu pohodlně jako Hitler pohraničí. První večer jsme vzpomínali na masivní soustředění, která odvál čas, standardně jsme s nemilosrdností nám vlastní tepali absentéry, povídali si o význačných československých vrazích, Adolfu Eichmannovi, bratrech Edelmanových a tak vůbec – prostě jako každá normální rodina na chalupě. Kolem třetí nás přemohla únava a dodržování pitného režimu.
Plán na sobotu byl jasný: dvoufáze. Po páteční dohodě jsme vyrazili na Jizerku, abychom běžkařům ukázali, že k pohybu po sněhu lyží netřeba. Sklesali jsme do malebného údolí Jizery a vychutnávali si klid, ticho a svěží vzduch. Ano, našly by se i nedostatky – třeba že jsme prakticky celou cestu běželi po ledu – chytrý komunikátor ale udělá z nevýhody výhodu: bylo to pečlivě připravené cvičení pro posilování svalů-vyrovnávačů a trénink koordinace pohybů obecně. Protože jsme se skoro po celou dobu výběhu pohybovali po území Polska, rozhodli jsme se nasát také něco z místní kultury a zvolili jsme pro tuto činnost bývalou starou školu v osamocené jizerské osadě Orle.
Niewiele jest rzeczy, które tak wspaniale smakują zimą jak grzane piwo.*
Běh jsme pak v závěru okořenili vloženým tempem do kopce, takže jsme k autu dorazili tak zadýchaní, že jsme si jen chvilku zahráli na kořenové vězně a už jsme mířili do Vysokého na cibulačku.
Na chatě jsme se jen převlékli a šmahem jsme byli v zápřahu podruhé. Stejně jako na prvním podzimním soustředění jsme zařadili do programu posilování v klusu spojené s ostřejšími úseky. Když jsme se zahřáli sprchou a únava se v našich tělech začínala ve vytopené světnici řádně rozkládat, vypadalo to chvíli, že všichni usneme jak šípkové Růženky. Rezervačka na kameny na 19:30 tomu ale chtěla jinak. Byly to pravé lukulské hody. Když jsme přišli místo nahlášených osmi jen čtyři, oko pana vedoucího se trochu zachmuřilo, když si pak ale prohlížel účet, musel se blahem tetelit. Pracující utrácejí. Kombinace vína, hruškovice, dobrého jídla a únavy z náročného tréninku způsobily své. Některé pasáže večera taktně nezmíním a pozornému čtenáři sdělím toliko, že jsme navštívili Jablonec nad Jizerou a následně též Rokytnici, seznámili se s diskoklubem Šnekolend, který na svých stránkách hrdě tvrdí, že Kdo nenavštívil Šnekolend, ten jakoby ani nebyl v Rokytnici**, a do chaty jsme se vrátili ve třech.
Do nedělního posněhávání a teploty těsně pod bodem mrazu jsme se ale už probudili zase ve čtyřech a zcela nekompromisně vyrazili na trať dotovanou 21 kilometry, což byla pro polovinu týmu premiéra. První kilometry ubíhaly celkem pohodlně, i když nám včerejší večer připomínal, že jsme neregenerovali zrovna podle učebnice. Ovšem v Bozkově nám došlo. Devítka v nohách, přes deset před námi a nikde ani živáčka, natož otevřená občerstvovna. Nálada výrazně poklesla a začali jsme vymýšlet krizové scénáře. Naštěstí jsme nakonec narazili na jednoho drvoštěpa, který drsnou podhorskou češtinou zamumlal cosi o hospodě U Farských a ukázal na druhou stranu obce. Klesali jsme točitou silnicí a propadali trudomyslnosti, že slezeme pod kopec a zjistíme, že je tam zavřeno.
Ale otevřeno bylo (následující řádky jsou spíše přepisem rozhlasové reportáže, ale nejlépe tak vynikne popisovaný objekt). Vzal jsem za kliku a vstoupil do předsíně vesnického domku s několika ledničkami a mrazákem, vlevo vedly dveře do kuchyňky se stolem a vidět bylo do dalších dvou pokojů, do kterých se postupně přes kuchyň dalo projít. Když řeknu, že interiér byl groteskní a panoptikální, pořád to nebude ono. Místnosti bytu (ne hospody, ale bytu), léty nemalované a poznamenané cigaretovým kouřem byly polepeny neuměle vystříhanými obrázky a fotografiemi z magazínů, které tvořily fantastické koláže (kreslená postavička děvčátka z prvorepublikového deníku pije z lahve Pisner Urquell, která je třikrát větší než ona). Bizarní výjevy doplňovaly kalendáře pro pány ze IV. cenové (v jednu chvíli jsem tak mohl vidět Ježka a za ním bobra) a všudypřítomná hesla a informace psané rukou místního podivína-grafomana-hostinského. Ceny zhruba z doby, kdy Svěrák točil Kolju (čaj za 8 Kč), všechno spíchnuté na koleně, ale s kutilskou láskou dotažené do detailu. V kamnech dohasínal oheň a – nikde nikdo. Několikrát jsem nahlas pozdravil, ale nikdo se neozýval. Za chvíli dorazil Ježek a zkusili jsme volat ve dvou, stále nic. Pak jsme si všimli dveří s nápisem Kuchyň – nevstupovat, které vedly doprava ze vstupní chodby a byly naproti skutečné kuchyni. Jal jsem se dveře otevřít a spatřil jsem gauč s ležícím mužem věku Leoše Hegera – ovšem ne tak zachovalého. Muž ležel nehybně a blikala před ním obrazovka ČT24, zařízení pokoje dávalo tušit, že jsme v bytě starého mládence. Několikrát jsem na muže nahlas promluvil, žel marně. V tu chvíli jsem v duchu děkoval bohu, že vedle mě stojí lékař a nebudu muset mrtvolu ohledávat osobně. Po několika dalších výzvách se ale muž naštěstí probudil – to už seděli v kuchyni i zbylí dva borci ve svěráckých bundách. Počínající senilita, částečná hluchota a maximální svéráznost vzbuzeného muže v kombinaci s vyčerpáním a snovým prostředím nás v následující půlhodině zcela odzbrojily a Máru několikrát donutily k záchvatu nekontrolovaného smíchu. Dali jsme si pivo, čaj, oříškovou zmrzlinu se šlehačkou, na cestu jsme vyfasovali do petky od vody přelitou Pepsi a Milu a při odchodu jsme pak ve dveřích míjeli místní individuality jdoucí do svého oblíbeného podniku. Mráz, čerstvý vzduch, nádech, jsme venku. (konec reportáže).
Slavný půlmaratón jsme nakonec všichni dokončili, ač drsný terén v okolí Návarova a především nekonečné stoupání do Vysokého prověřily naše síly až na jejich krajní mez. Jídlo jsme si dali opět Na Růžku ve Vysokém, sbalili jsme věci a už ve tmě jsme se pomalu navraceli vstříc české metropoli.
Bylo to parádní soustředění, kdo nebyl, může už jen litovat.
H.
*Je jen málo věcí, které v zimě chutnají tak dobře jako svařené pivo. Recept zde: http://moderntasteblog.blogspot.cz/2012/12/jak-zrobic-najlepsze-grzane-piwo.html
**http://www.snekolend.cz/cs/music-bar-rokytnice-nad-jizerou/historie.html
