Trojice vlakumilovných odjela před 14 dny úspěšně reprezentovat Svěrák na premiérový ročník ostravského citytrailu – štafeta Honzy s Ondrou brala pohár za první místo!

Středočeská obec Bradlec hostila už po pětadvacáté běžecké klání zvané Pojizerský kros. Zmlsaní ostravským úspěchem, kde jsme si k vítězství správně vyčíhli štafetový závod, nás do mladoboleslavského okresu zatáhlo lákadlo ne moc často vypisovaných váhových kategorií, které nám takzvaně měly hrát do not.

Skvělé počasí, perfektní výkony a pochopitelně kvalitní muzika. Po prima zážitcích z minulého roku jsme ani letos nevynechali olomoucký půlmaraton, kde se do trati pustila trojice Honza, premiérově Irena a Marek doprovázená povzbuzováním Míši a Terky.

S ohledem na loňské úspěchy nemohl Svěrák vynechat účast ani na letošním osmém ročníku Běhu tunelem. Podvečerní závod kategorie dospělých přinesl několik traťových rekordů, hodně změn počasí a na závěr sladkou tečku v podobě medailových umístění.

Za poslední měsíc jsem se separoval od zbytku týmu a nezúčastnil se již mediálně propraných medailových žní, ať už skutečných či jen pouze projektovaných. Místo toho jsem reprezentoval oddíl na třech delších trailech. Jelikož nevládnu přesvědčovacím umem Ivana Horníka, oddílová výprava zůstala vždy jednočlenná.

Po loňském úspěchu, kdy jsme v kategorii družstev na dvanáctikilometrové trati roztrhali zbytek startovního pole jak Simkanič Grossovu směnku, jsme se už mnoho týdnů před Únětickou 12 těšili, jak si tento špás zopakujeme. V paměti jsme měli také úspěch Nového Vojty, který bral na šestce bronz. Po svěrácku jsme důsledně studovali startovní listinu, kombinovali týmy a opájeli se pohárovými představami.

Není přiléhavějšího titulku k tomuto pojednání než právě známé lynchovské věty. Při páteční „jedničce“ po práci jsme se s Honzou živelně rozhodli, že si víkend zpestříme podnikem s rozvleklým názvem Běh o pohár starosty aneb Běh za újezdskou sovou. Výsledky loňského ročníku totiž dávaly naděje, že bychom se oba mohli poprat o medaile. Osud ale tomu nakonec chtěl jinak.

Uběhnutí maratonu jako přirozeného vrcholu snažení běžeckého hobíka je uváděno na kdejakém serveru. Ve Svěráku pokud vím, jej zaběhli jen ti chodící na záchod ve stoje, a neboť jsem kolem data letošního pražského maratonu před rokem absolvoval první svěrácký trénink, rozšíření maratonských řad bylo pro mě jasnou volbou.