Zimní příprava není nic, na co by se běžec těšil. Většinou se sám toulá tmou a připisuje do svého tréninkového deníčku kilometr za kilometrem. Do závodního trikotu se začínali pouštět moli, a tak jsem se namísto zakoupení naftalínu rozhodl dres provětrat na svém prvním letošním závodu.  Nohy a vůli jsem prověřil úvodním podnikem seriálu běhu do vrchu, který tradičně pořádá sdružení Kopec. K hanbě oddílu jako jediný ve fialovo-šedých barvách.

V krásném slunečném počasí jsem spolu s kustodem Jakubem H. opustil Prahu a jel hájit svěrácké barvy na Memoriál Karla Líbala do jablonecké haly. V duchu jsem doufal, že i přestože jsou krátké rychlé úseky to poslední, co jsem v poslední době běhal, mohl bych na trojce nějakou rychlost vyhrabat a stlačit čas pod deset minut.

Jednou z posledních příležitostí předvést běžecký um reprezentantů a reprezentantek SK Svěrák byl tradiční Silvestrovský běh Jardy Štercla. Už 58. ročník tohoto klání se zapsal do kroniky klubu velmi výrazně. Markéta šla jako předsedkyně vzorně příkladem a do oddílové vitríny přispěla diplomem za druhé místo v ženské kategorii.

S ochlazením a s blížícím se koncem roku se odehrálo na břehu hostivařského vodního veledíla již tradiční běžecké klání. A mezi uchazeči o titul kamzíka se to jen hemžilo fialovou barvu a ostřílenými matadory SK Svěrák. Naše borkyně a borci se rozhodně mezi ostatními závodníky neztratili, prokázali dlouhodobý trend zlepšující se výkonnosti pod vedením kouče Sedla a ještě si dokázali získat srdce některých fanoušků.

Po těžkých předvolebních kláních jsme nevěděli, jak na tom budeme s fyzickými silami, nic méně náš nový talisman nám vléval naději do žil. Posádka machomankáry se naladila bojovně při zpěvu písní s říznými kytarami od skupiny Damiens a všeobecně panovala před startem dobrá nálada. Jen musíme zapracovat na hlášení jmen do startovní listiny. Trochu jsme zaváhali při diktování, takže v listině pak zůstaly některé překlepy (např. Veselýk místo Veselík, nebo Kučera místo Měchura).

Na trati nás sice potkala i špetka smůly; Vít měl nepříjemný defekt na pravé botě a Markéta vzala trochu více ze široka jednu zatáčku, ale do budoucna nám jistě pomohou těmto nehodám předcházet kurzy zavazování tkaniček a orientace v prostoru.

Tradičně vynikající výkon podal Honza a bylo z toho skvělé 5. místo v kategorii a stejnou pozici vybojovala také Markéta. Výkonnostní skok pak předvedli Terka, Ondra a Radek a doložili tak, že poctivá práce v tréninku a dlouhodobé úsilí se vyplácí. Ondra to názorně předvedl hlavně Mírovi, když si ho v druhém stoupání a následné rovině namazal na chleba jak sádlíčko. Eliška se předvedla velmi solidním výkonem a věříme, že jí další nově nabyté závodní zkušenosti pomohou v závodní kariéře. Marek s Mírou pak zaběhli výkony odpovídající dlouhodobé výkonnosti.

Po závodě nás čekal teplý čaj a především tombola, která skončila pro Svěrák fiaskem. Přestože jsme měli 8 z 80 startovních čísel a losovalo se 25 cen, nepodařilo se nám získat ani jedinou. Při tom by jeden řekl, že bafuňáři ze Svěráku se při losovačce budou cítit jako ryby ve vodě. Věříme, že vedení klubu se s tím příště lépe vypořádá a odneseme si nejméně jednu čokoládu a jeden půllitr.

Mirek

Výsledky:

o-hostivarskeho-kamzika2013

A několik fotek:

SK Svěrák nejsou peciválové, kteří se bojí vytáhnout paty z republiky. Uplynulou neděli se o tom přesvědčili sousedé v německých Drážďanech, kde jsme si v kategoriích 10km, 1/2maraton a maraton namazali pěknou řádku zahraniční konkurence na chleba.

Vyráželo se v sobotu ve třech proudech směr Teplice, kde nám Míša připravila perfektní zázemí na nedělní přesun nach Deutschland. V 11.00 měla vyrážet z malebných Kobylis naše skupinka (mamka, Terka, Markéta, Lucka a Sedlo), nicméně nejmenovaná osoba se zpozdila o celou půlhodinu a ještě měla tu drzost se hájit tím, že netušila, že je to ze Smíchova do Kobylis tak daleko (pro příště: ne všude je vzdálenost jednu zastávku tramvají jako mezi Jabloncem a Libercem). Druhá skupina Ondra+Vojta dorazila do Teplic odpoledne, maratonský panic Radek jel s družkou po vlastní ose, stejně tak Kuba.

Mamčina skupina si na dálnici krátila cestu vášnivou debatou na téma maggi a jeho vliv na partnerské soužití a po hodince jízdy zaparkovala v lázeňské části Kuberova, kde nás Míša ubytovala a hned jsme vyrazili na poznávačku, jak se patří. Hned po chvíli chůze jsme si vyslechli pěkně vyšperkovanou legendu o vzniku Teplic, kdy pasáček z nedalekého Dubí vyhnal své stádo prasátek na pošmak a jeden čuník ryl čumáčkem tak hluboko, až mu ho opařil teplý lázeňský pramen.

Oběd jsme si vychutnali v hospůdce Kozička a po něm nám byly odhaleny další krásy a v některých případech i nástrahy lázeňského města. Po ochutnávce místních oplatek jsem poprvé v životě zažil vzrušující jízdu trolejbusem. Když už jsem si myslel, že den nemůže být lepší, zazněla velká rána…lampa zřejmě vytušila, že nejsem místní, a zákeřně mě praštila do oblasti čela, naštěstí bez větších následků.

Po příjezdu Vojty s Ondrou jsme se ke kopci Doubravka (ten jsme i vyšlápli) odebrali na předzávodní poklus. Lesními pěšinami jsme duněli takovým způsobem, až si myslivci začali připravovat pušky s hrůzou, že jim po lese běhá škodná.

Večerní program jsme zaplácli pivem, vínem, jídlem (vyjma plesnivého parmazánu) v další hospůdce, kde už všem tryskala z uší nedočkavost z blížícího se závodu. Vzájemně jsme otipovali předpokládané časy na jednotlivé trati. Neshodli jsme se ovšem na odměně pro vítězného tipaře. Perverzní Tereza navrhovala líbání zadnice, Vojta se to snažil mírnit alespoň v tom smyslu, aby tato exekuce probíhala skrz spodní prádlo…upřímně už ani nevím, jaký byl nakonec result.

Příjemně naladění a rozespalí jsme pak zamířili na připravené matrace na základní sedmihodinový spánek před ranním bombardování Drážďan. Sdílel jsem lože s Vojtou a chrupkali jsme spokojeně tzv. na „Tepličáky“, co se dělo ve zbylých dvojicích, nevím…

Přes očekávanou mrzutost po ránu jsme se naskládali do povozů a rozjeli do Drážďan. Zpětně se ukázalo jako chyba, že kolonu vedla nejmenovaná osoba, která je zvyklá pobývat pouze na dvou místech, tudíž nepotřebuje k životu mapy a moc si s nimi netyká, přesto jsme se po příjezdu, kdy některé členky už trochu vyšilovaly, stihli včas zaregistrovat, vyfasovat čísla a mohli jsme jít řádit na do objemného startovního pole (cca 7.500 běžců).

Samotný závod nás desítkářů trochu zbrzdil start, kdy jsme se mohli rozbalit skrz masivní pole až po prvním kilometru (ten jsme měli asi všichni za 5 min.) a pak už jsme to všichni štrádovali, co nohy stačily zvládnout. Velkou pochvalu zaslouží Vojta s Ondrou, kteří se umístili ve předu druhé stovky, a to to Vojta sypal s plným frňákem (zřejmě i gatěmi, protože věděl, co by ho čekalo, kdyby nedokončil). Mamčin čas zřejmě zbrzdila zákeřná lampa, ale čas je snad ideálním základem, aby byl dále překonáván.

Perfektně zmasakrovaly spoustu samiček z jiných zemí i Markéta, Lucka a Míša, která sice mručela nespokojeností, ale víme dobře, že to trochu zpomalilo nepříliš kvalitní vínko ze soboty (na soustředění si dáme lepším do čumáku).

Tato naše šestice v cíli podporovaná Terkou v roli fotografky se rychle osvěžila a mazala na trať podpořit naše maratonce. Nabrali jsme i Kubu, který zasvítil šestým flekem na 1/2maratonu – už by mohl přestat škudlit a pořídit si náš dres.

V cílovém prostoru maratonu se naše nervozita zvyšovala s blížící se třetí hodinou od startu, kdy jsme začali vyhlížet Honzu, který nakonec nezkrotil výsledný čas pod vysněnou metu, ale i tak si zapsal famózní osobáček. Ještě větší fištrón předvedl Radek, který při první porci 42 kilometrů zatlačil čas hluboko pod tři a půl hodiny a je zdárným příkladem, že Svěráci trénují sakra dobře.

Vycucaní, opocení, ale spokojení jsme se pak zase příkladně naskládali do aut a vyrazili zpět do Prahy, abychom někteří kvůli nadměrné pracovní vytíženosti mohli psát repo až v pondělí večer…včera jsem ovšem report skutečně psát nemohl, protože po otřesném zážitku a v podstatě znásilnění teplickou lampou mě ještě po cestě do Prahy v Lovosicích na pumpě napadl odpadkový koš a rozdrbal mi sváteční šusťáky! Osobně si příště velmi rozmyslím, jestli ještě vytáhnu paty z Kobylis, protože Václav měl opět pravdu, že všude jinde číhá nebezpečí…

Svěrák zdar!

Místo, které zažívalo svůj kulturní vrchol v době pravěké, se opět dere na scénu. Únětice posledních pár let oplývají pivovarem, okolo něhož se točí dění celé obce. V sobotu 12. října se konal už jedenáctý ročník Běhu o únětickou 10°. Početná výprava SK Svěrák na vlastní kůži zažila, že se jedná o opravdu vynikající podnik, který by měl mít výsadní postavení v našem závodním kalendáři.

Veřejný autokar po deváté ráno na Dejvické naložil reprezentaci ve složení: Eliška (ano, opravdu žije), Lucie, Markéta, Tereza, Valerie, Honza, Ondřej, Vojta. A také Ježka, který pomalu ale jistě zraje pro Svěrák – dočasně však stále běhá se slávistickou hvězdou na prsou.

Do závodní kanceláře nacházející se přímo ve věhlasném pivovaru jsme dorazili s dostatečným předstihem. Bylo tak dost času na klackování a okounění kolem. Část výpravy absolvující i čtvrteční výběh na Petřínskou rozhlednu se marně snažila uvolnit zatuhlá lýtka, nakonec ale i přes mírný hendikep podali všichni naši běžci a běžkyně na trati velmi solidní výkony.

Start i cíl samotného závodu se nacházel u místního hřbitova, pověrčiví závodníci tedy tentokrát neměli šanci. My jsme však spíš veselé kopy, takže jsme při předstartovní přípravě tento fakt okomentovali několika vysoce vtipnými poznámkami.

Trať splňovala ty nejpřísnější krosové parametry. Zvláště po estetické stránce opravdu bodovala, když malebnému Tichému údolí mezi Úněticemi a Roztoky ještě dodávaly šmrnc zbarvené stromy a sychravé podzimní počasí.  Mně samotnému profil opravdu sednul. Potěšující bylo, když jsem v roztockém kopci jak rychlík přejel olympijského vítěze Romana Šebrleho. Pravda, svého času by nám asi na desetibojařském meetingu v Götzisu nadělil pár bodíků, ovšem na únětických cestách a lukách si slavnou sportovní legendu celá mužská sekce SK Svěrák namazala na chleba.

Po skončení sportovního klání začaly další radovánky. Spojení závodu a pivovaru se ukázalo jako velmi šťastné. Zážitky z rozbahněných cest jsme až do večerních hodin probírali při popíjení opravdu vynikajícího únětického piva. Na pozávodní hodnocení dorazila i klubová designérka Káča a mohla si také vyslechnout celou nůši rozumů našich zkušených běžců.

Příjemně zavodnění jsme do návratové trasy vložili i pěší procházku do Roztok. Cestou jsme vypili piva, která jsme si vysloužili za úspěšné absolvování závodu, ale do cesty se nám ještě přimotala útulná Hospůdka Zvířátka. Silně nedopití jsme i tu strávili pár příjemných chvil a pak se přece jen dokodrcali na vlak směřující do Prahy.

Běh o únětickou 10° se tak do klubové kroniky zapsal velmi pozitivně. Na příštím ročníku naše barvy rozhodně chybět nebudou.

Ondřej

Výsledky: jméno (čas, pořadí/pořadí v kategorii)

Jan Sedláček (25:46, 6./5.)

Jan Ježek (26:22, 8./6.)

Vojtěch Kučera (28:46, 29./19.)

Ondřej Píša (31:35, 59./28.)

Markéta Kučerová (32:09, 71./7.)

Lucie Slavíčková (34:15, 92./11.)

Tereza Vavřinová (35:17, 102./12.)

Valerie Simbaeva (36:28, 120./14.)

Eliška Cibulková (39:44, 157./17.)

Ve čtvrtek odpoledne se Svěrák zúčastnil dvacátého ročníku oblíbeného pražského vrchařského podniku nesoucího název Běh na Petřínskou rozhlednu. Dobýt tu naši malou českou eifelovku se vydala skromná vrchařská reprezentace ve složení Honza, Vojtěch, Radek a Ondřej. Doprovodil nás též význačný český ortoped a běžec Ježour, zatím ještě hájící barvy ASK Slavie, nicméně již zrající pro fialovo-šedivou.

Z Újezda, odkud se startovalo, působil Petřínský svah v panujícím sychravém podzimím počasí zlověstně a velehorsky. Bylo to skoro na rejoicky. Druhdy pevná těla našich atletů se třásla jako sulc, když tu začalo ještě pršet. S Radkem a Ondrou jsme trochu tzv. špačkovali a myli prdel šéftrenérovi, kterej nás do toho uvrtal. Zkoušel jsem se trochu vybudit polohlasným zpěvem nového singlu Miley Cyrus a nutno říct, že mi to hodně pomohlo. I came in like wrecking ball, říkal jsem už plný vnitřního klidu klukům ve špalíru na startu.

Po výstřelu startovní pistole nebyl čas váhat. Jakýpak copak, vždyť trať byla dlouhá pouhé tři kilometry a tři sta schodů. Bylo tedy třeba pořádně to napálit a od prvních metrů utáhnout svěrák. V stoupáních však rychle docházely síly a při doběhu pod rozhlednu už byl leckdo dost zvadlej. Nepomohla ani podpora Markéty, která se jako jediná zástupkyně ženské divize dostavila, byť tedy jen okounět, neboť ji v poměrně útlém věku stihnul krutý hexenšus.

Výběh na samotnou rozhlednu vskutku nebyl žádný med. Například mně se už po pár schodech křivila huba zoufalstvím a zhnusením. Nahoru mě hnal snad jen tklivý vnitřní hlas, kterým od někud zdálky promlouvala Miley, občas přehlušený nelidským chroptěním kolabujících soupeřů. Nakonec jsme všichni v obstojných časech vrchol rozhledny dobyli (Honza 15:41, Ježour, 16:24, já 16:51, Radek 17:39 a Ondra 19:24) a již jsme se těšili na poctivou skleničku piva v strahovském Klášterním pivovaru. Z hlediska dlouhodobé přípravy jsme myslím udělali to nejlepší, co šlo. Zejména Honza s Radkem, které za týden čeká maraton v Drážďanech, jistě trochu protáhli a uvolnili ztuhlé nohy. Sportu zdar.

Vojtěch

Připadám si jako taková obilnice Svěráku. Po srpnové pšenici tentokrát –  byť jen symbolicky – přidávám do klubové kasy snůšku brambor. Poslední díl seriálu RunTour 2013 o distanci 10 km (údajně, k tomu se ještě vrátím) se odehrával v krásném postbabím létě na Ladronce. Svěrák získal čtvrtej flek za čas 37:04.

Ladronka byla vysoce nasycena běžci všech somatotypů, úrovní a ano – i barev;-) Protože ve Svěráku se neběhá pro radost, dobrý pocit nebo nedejbože pro charitu či nějaké vyšší cíle, jak je to teď v módě,  nýbrž jdeme tvrdě po výkonech, umístění, slávě a penězích pro klubovou kasu, začal jsem hned před závodem připravovat půdu pro co nejjednodušší cestu za bednou. Hodboď byl tentokrát ze hry, zavázal se odvodit závod jednomu slepci, což ho sice šlechtí, pro mou kalkulaci to ale znamenalo jediné, přede mnou nebude.

Horší už to bylo s Pavlištou – i kdybych se rozkrájel a zkracoval trať na každém rohu, tady bych si vylámal zuby, 31 minut je 31 minut, to prostě nevymyslíš. Zkoušel jsem proto s Víťou, přecijen bývalým spoluatletem ze Slovanu, po celou dobu závodu udržovat blízký kontakt (jak ukazuje fotografie níže) a zkoumal jsem před závodem, zda bych mu nemohl nenápadně alespoň naříznout šlachu. Ale ačkoliv je to chlapík šlachovitý, nebylo to k tomu, mistr je mistr, třásla se mi ruka.

Na startu dělal šou Gondík, kterej sice nemohl znamenat konkurenci, ale hloupě se tam motal, až jsem měl strach, že o něj na začátku zakopnu. Po startu zmizel Pavlišta s Olejníčkem, ale pak už jsem tam byl já, třetí flek mě dva kiláky znervózňoval, jeden bezejmenný bojovník mě tohoto pocitu na třetím kousku bohužel bezcitně zbavil a po něm ještě první žena, před kterou hluboce smekám… Ono 36:35 na této trati, kterou organizátoři podle všeho naměřili o nějakých 300 metrů delší (Pavlištovo a Hodboďovo Garmin-měření a moje naprosto nesmyslný mezičasy na jednotlivejch kilákách – např. 3:23 – 3.55 – 3:26 – kdo zná moje strojový tempo, správně zvedá obočí) to je prostě na ženu výborný výkon.

Ačkoliv jsem si po celou dobu v duchu opakoval slova šéftrenéra jedné nejmenované svěrácké divize, která zatím nevykazuje žádné výsledky, a zároveň borce, který mě na Cyrilovi sfoukl jako svíčku: „Až budete vozit medaile, pak se budeme bavit,“ nepodařilo se mi na bednu prorvat a vše skončilo tím nejméně příjemným umístěním. Ale díky i za to.

A na závěr dobrá zpráva pro Svěrák – pro mnoho lidí představuje Svěrák tajnou metu, které by jednou chtěli dosáhnout. Paní Hodboďová (Kubova mamka) projevila zájem o členství v případné SeniorWoman divizi. Nejdřív ovšem musíme zapracovat na naší Woman divizi, protože paní Hodboďová se nestydí sázet desítku po 47, což by mnoho našich mladých žen zatím jistě zahanbilo;-)

Svěráku čest!

Pokud někdo ctí tradice a holduje běhání, pak neexistuje široko daleko více prestižní závod než Běchovice – Praha. Tato klasika o distanci 10 km je nejstarším závodem v Evropě a druhým nejstarším na světě. Na malebnou silniční trať lemovanou autobazary a sběrnami kovů se letos vypravila i čtveřice ve fialovo-šedých dresech SK Svěrák, jmenovitě: Míša, Honza, Vojta a Ondřej.
Ten den se nerýsoval od začátku vůbec dobře. Marek předem kvůli nemoci zabalil. Honza už po ránu obvolával, votravoval a sháněl hodinky pro Míšu. Ondřej s odeznívajícím a Vojta se začínajícím nachlazením se sešli po desáté na Masárně (mj. Vojta už málem jel z Hlaváku), aby se po železnici dopravili do Běchovic. Zhruba čtvrthodinku jízdy se navzájem hecovali hláškami o tom, jak je všechno blbě, že ten běh bude na nic, jak se blbě spalo… Zkrátka, očekávalo se čisté trápení a vše se točilo okolo primární otázky: „proč vůbec ten závod běžíme?“
Zdecimovaný a ne zrovna ideálně rozpoložený tým se ale přece jen nakonec sešel v Běchovicích. Došlo na laxní vyzvednutí čísel, „jen aby se neřeklo“ protažení a dokonce i na rozklusání, i když Ondřej prosazoval, že se rozklušeme na prvních dvou kilometrech závodu. Atmosféra v equipě rozhodně neodpovídala faktu, že se jdná o mistrovství republiky v silničním běhu.
Všechny zmíněné rozcvičovací procedury probíhaly už v době, kdy poctivě odkrajovala metry desetikilometrové trati jediná naše reprezentantka v kategorii žen: Míša. A nutno říct, že si nevedla vůbec špatně. Závod lupla za 50:05! Čas jak lusk.
Tři mužští zástupci se vypravili na trať v pravé poledne. Ne zrovna hladoví vlčáci si asi vzali nakonec k srdci slova předstartovního moderátora, který apeloval na běžce: „Počasí je ideální, vítr v zádech – očekávám kvalitní časy!“ Ačkoli tato věta byla přednesena bez sebemenšího zájmu autora, Svěrákům se, zjevně mimoděk, převalovala mozkovými neurony a byly z toho opravdu časy jak zvon: Honza 36:20, Vojta 39:29 a Ondřej 46:19.* Tedy zvonily osobáky!
Velkou zásluhu na kvalitních výkonech měla i Valerie s Markem, kteří sice neabsolvovali závod, o to mohutněji ale svým povzbuzováním mačkali poslední síly z našich reprezentantů ve finiši. A samozřejmě i Tereza, která (ač nečlenka oddílu) kryla záda Míše na trati.
Po úspěšném závodě jsme se odebrali do restaurace U Slovanské lípy, kde jsme plně využili kvalitní nabídky piv (hlavně Valášek a Kout šly opravdu k duhu) a nezalekli jsme se ani probíhajících kachních hodů. Konala se tak opět krásná běžecká neděle, která měla ze sportu přesah i do pivní a kulinařské oblasti. Jediné, co chybělo k naprostému svěráčímu štěstí, byl větší počet našich reprezentantů na startovní čáře. Ale to se jistě v nadcházejících závodech změní!

* jedná se o časy od startovního výstřelu, po korekci ještě všichni závodníci pár vteřin odevzdají.